web statisticsvisitor activity tracker

Bývalá „Antigona“ ze svazků StB, která zvládla mezi roky 1979–1984 absolvovat dva tucty schůzek s estébáky a dnes se tváří, že ji největší životní tragédií je fakt, že už si nemůže dovolit jet na Maledivy. V kolektivu neoblíbená zhruba stejně jako fronta na poště, přičemž její veřejná vystoupení připomínají nekonečný monolog o tom, jak je svět špatný, vláda ještě horší a ona největší oběť moderní doby — jen si to, prosím, nepleťme s pokorou, ta byla zjevně archivována společně s jejími svazky.

Obermaierová: od herečky ke stálé člence Klubu věčného hořekování

Jaroslava Obermaierová patří mezi ty veřejné osobnosti, které mají zvláštní dar: ať mluví o čemkoli, vždy to nakonec vyzní jako kapitola z knihy „Jak jsem trpěla já“. Z kdysi respektované herečky se během let stala mediální postava, která kombinuje nostalgii, zahořklost a nekonečné komentování politické situace, jako by právě ona byla poslední strážkyní zdravého rozumu.

Její rétorika se navíc postupně posunula směrem ke klasickému českému fenoménu: přesvědčení, že všechno je dnes horší než dřív, lidé jsou zlí, společnost je zkažená a politici by měli vrátit zemi do dob, kdy „byl pořádek“ (což v praxi znamená: kdy byli mladí).

Veřejné vystupování jako nekonečný audio deník znechucení

Její mediální výstupy pravidelně působí jako sondy do světa člověka, který už dávno zanevřel na všechno nové, technologické i evropské. Když mluví o politice, připomíná to směs starého rozhovorového pořadu a komentáře někoho, kdo právě zjistil, že důchod nepokryje exotické destinace.

Její kritika společnosti, umělců, politiků nebo čehokoli, co je v dosahu, často působí dojmem, že Obermaierová dnes reprezentuje hlavně hnutí chronického znechucení.

StB, svazky a věčné vysvětlování

Jedním z nejcitlivějších témat je její jméno ve svazcích StB. Podle archivních materiálů byla vedená v registrech, ale ona sama dlouhodobě trvá na tom, že o tom nevěděla a nikoho vědomě nepoškodila. Celá kauza se pravidelně vrací v médiích, obvykle doplněná o její velmi podrážděné reakce.

Ať už se člověk přiklání k jakémukoli výkladu, jedno je nepopiratelné: téma je dodnes součástí její mediální identity a ona sama o něm mluví s energií někoho, kdo má pocit, že musí vysvětlovat desítky let starý problém znovu a znovu.

Makak roku? Archetypální matriarchát hořkosti

Obermaierová je pro Makaka roku jako stvořená:

  • její mediální výstupy jsou pravidelně toxiczovány zahořklostí,
  • její politické názory oscilují mezi „dřív bylo líp“ a „všichni jsou hrozní“,
  • její veřejné komentáře připomínají školitelku negativního myšlení,
  • a její minulost je neustálým zdrojem kontroverzí.

Pokud má Makak roku ocenit člověka, který vnáší do veřejného prostoru permanentní stín nespokojenosti a historických otisků, pak Jaroslava Obermaierová patří k jeho nejautentičtějším kandidátům.

Zdroje