web statisticsvisitor activity tracker

Jiří Havel je typický produkt české protivládní a konspirační scény 2020+ – aktivista, který zjistil, že mezi rozzlobeným statusem na Facebooku a desítkami tisíc lidí na Václaváku vede jen pár kroků: dobrý slogan, transparentní účet a ochota stát na pódiu vedle kohokoli, kdo křičí proti „systému“. Spolu s Ladislavem Vrabelem se stal jednou z hlavních tváří demonstrací „Česká republika na 1. místě“, které v roce 2022 zaplnily Václavské náměstí a vynesly oba pány do předních řad české proruské a anti-establishmentové scény.

Havel se rád prezentuje jako „aktivní občan“, který jen reaguje na krizi – energetickou, ekonomickou, politickou. Ve skutečnosti se už před velkými demonstracemi pohyboval v prostředí proti-covidových protestů, anti-sankčních iniciativ a „alternativních médií“. Bezpečnostní analytici (např. Roman Máca z Evropských hodnot) ho řadí mezi klíčové postavy, které dokázaly roztříštěnou antisystémovou scénu během energetické krize spojit: z facebookových bublin, covido-skeptických kanálů a proruských profilů poskládat jedno velké shromáždění s jednotnou nálepkou – „proti vládě, proti drahým energiím, proti Bruselu“. 

V září 2022 tak spolu s Vrabelem svolal demonstraci Česká republika na 1. místě! na Václavském náměstí, na kterou podle různých odhadů dorazily desítky tisíc lidí. Oficiálně šlo o protest proti vládě Petra Fialy, cenám energií a inflaci; obsah projevů ale šel mnohem dál. Premiér Fiala následně označil organizátory za „proruské síly“ a média i fact-checkeři upozornili, že akci výrazně spoluutvářeli lidé z dezinformační a extremistické scény – od Lubomíra Volného přes Miroslava Ševčíka až po různé tváře krajní pravice.

Program, pod který se Havel podepisuje, je výkladní skříní makak-univerza: Českou republiku je podle textů iniciativy potřeba udělat vojensky neutrální, „osvobodit“ ji od mezinárodních organizací typu EU, WHO a OSN, ukončit „zvýhodňování zahraničních firem“ a přednostně podporovat „česká družstva a malé podniky v českých rukou“. V části věnované migraci se mluví o „plánovaném ředění národa“ skrze pobyt ukrajinských uprchlíků; ti mají být po válce posláni zpět, protože jejich „odlišné životní přístupy a jazyková bariéra“ jsou prý nebezpečím pro ČR. Tohle není jen „selský rozum“, ale plnohodnotný politický program, který by se neztratil ani v katalogu krajně pravicových hnutí napříč Evropou.

Na pódiu se Havel profiluje jako uklidňující „moderátor krize“ – mluví o tom, že „vláda nezvládá situaci“, že Česku hrozí recese, kolaps energetiky a návrat životní úrovně o desítky let zpět. Na tiskovce k projektu Národní rada obnovy například varoval, že se životní úroveň může propadnout „téměř o 50 let dozadu“ a že propad HDP bude „v řádu desítek procent“. Vše rámuje jako hlas „odborníků“, ale publikum slyší hlavně jedno: „všechno je špatně a může být ještě mnohem hůř“.

Havel se totiž po velkých demonstracích posunul o level dál – od dvojice „Vrabel & Havel“ k vlastní značce. Spolu s dalšími vystupujícími ze zářijových protestů založil spolek Národní rada obnovy (NRO), který se prezentuje jako tým „expertů“ nabízejících alternativu k vládní politice. Podle Wikipedie i zpravodajství patří mezi hlavní tváře NRO právě Jiří Havel (předseda), energetický expert Vladimír Štěpán, agrární boss Zdeněk Jandejsek nebo „vojenský analytik“ Martin Koller. NRO pořádá tiskovky, demonstrace (například na Letné) a využívá vlastní kanály na YouTube, Svobodném rádiu či „Svobodné televizi“. Tam Havel vystupuje v pořadech typu „Jsou volby regulérní?“ a zpochybňuje nezávislost České televize, férovost voleb i legitimitu vlády jako takové.

A pak je tu kapitola, bez které se žádný kvalitní makak neobejde: peníze a ego. Protože je Ladislav Vrabel v insolvenci, posílaly se dary na demonstrace nejprve na účet jeho manželky, později se ale část finančních toků přesměrovala na účty spojené právě s Havlem. Ten podle iDNES a Deníku vysvětloval, že tím chtěl „ochránit prostředky před insolvenčním řízením“ a zajistit, aby šly na demonstrace. Když se ovšem začalo mluvit o stovkách tisíc korun, došlo i na klasickou scénu: veřejné osočování, kdo komu co dluží, kdo koho zradil a kdo na „národním odporu“ vydělal víc. Média popisují otevřené hádky o statisíce z transparentního účtu, přičemž obě strany se navzájem obviňují z nevděku, nečistých úmyslů a „puče“. 

Havel k tomu přidává vlastní dramatickou linku: ve veřejných prohlášeních mluví o tom, jak vytáhl „peníze na horší časy“, aby zaplatil náklady na manifestace – podle jeho slov šlo o částky v řádu stovek tisíc za pódium, zvuk, LED stěny a přenos z Letenské pláně, plus další stovky tisíc za inzerci v tištěných médiích. Ve výsledku tak vzniká obraz „mučedníka energetické krize“, který obětoval vlastní úspory, aby lidem zajistil pódium, kde mohou křičet, jak je všechno špatně. Pro Makaka roku ideální storytelling: každý správný hrdina potřebuje vlastní legendu o tom, jak kvůli národu sáhl do kasičky.

Když zrovna neřeší Vrabela a rozpočty manifestací, věnuje se Havel tomu, co mu jde nejvíc: spojování „slušně naštvaných“ lidí s tvrdým jádrem dezinformační scény. Na jeho akcích a v jeho okolí se potkávají proruské weby, anti-covid aktivisté, část krajní pravice, národní konzervativci i deziluzovaní voliči levicových a populistických stran. Fact-checkeři typu Manipulátoři.cz, stejně jako vládní zprávy o extremismu, zmiňují jeho demonstrace jako učebnicový příklad shromaždiště proruských, dezinformačních a extremistických proudů. Havel se přitom dál tváří jako „jen jeden z občanů“, který se náhodou ocitl v čele hnutí – klasický makačí paradox: nejhlasitější hlas anti-elity, který sám funguje jako malá lokální elita. 

V rámci Makaka roku tak Jiří Havel sedí v docela luxusní kategorii. Není to „jen“ křičící megafon, ale člověk, který si kolem sebe dokázal vystavět celé hnutí: od demonstrací na Václaváku přes odborné tiskovky „rady obnovy“ až po vlastní mediální projekty. Kombinuje jazyk hospodské nespokojenosti s pseudo-odborným alarmismem („propad HDP o desítky procent“, „návrat o 50 let zpátky“, „kolonie Západu“), k tomu přimíchává dojem osobní oběti a pocit, že „kdyby nás konečně pustili ke slovu, tak to tady spravíme“. Přesně ten typ postavy, bez které by makačí anketa o „aktivních občanech“ nebyla kompletní.

Zdroje