web statisticsvisitor activity tracker

Pražský komunální politik, kde se ANO, městské zakázky a twitterové války potkávají v jednom profilu. Sběratel pozic placených z veřejných peněz, který má na každou křižovatku i park nový status.

Ondřej Prokop: mistr střelby do vlastní nohy

Ondřej Prokop je předseda pražské organizace hnutí ANO, zastupitel Hlavního města Prahy a městské části Praha 11 a podnikatel, který se politicky proslavil spíše svými výstupy než odbornou vizí. Jeho politická kariéra se táhne od komunální úrovně až na magistrát, kde často přebírá rétoriku strany a bojuje s tématy podle momentální potřeby ANO. 

Prokopova politická komunikace často přitahuje pozornost kvůli kontroverzím a nepřesnostem. V roce 2024 musel například veřejně odstranit a omluvit nepravdivý příspěvek o dobrovolnících, kde napsal, že si neváží lidí pracujících zadarmo — vyvolalo to vlnu kritiky a následné omluvy. Jindy čelil soudnímu příkazu k omluvě kvůli šíření neověřených informací o údajném „fejkovém“ účtu, který dle něj měli spravovat lidé spjatí s Piráty. 

Jeho vztah k Pirátům se často projevuje jako obsesivní kritika, která je někdy podpořena velmi tenkými důkazy nebo vlastním výkladem situace. Takové výpady pravidelně končí tím, že Prokop musí opravovat své výroky nebo se za ně omlouvat, což vytváří dojem, že jeho slovní duel s Piráty je spíš autopilotem než strategickou kampaní. Kritici ho přitom v pražské politice vnímají jako politika, jehož primárním úkolem není samostatně analyzovat problémy, ale co nejrazantněji přebírat a opakovat stranické narativy ANO a Andreje Babiše.

Kdo je Ondřej Prokop?

  • Šéf pražského ANO, jehož výroky často překvapují spíš než objasňují.
  • Politik, který se rád pouští do kritiky Pirátů i bez pevné faktické opory.
  • Publicista vlastní kampaně, který se občas sám střelí do nohy.
  • Zastupitel, jehož komunikace generuje spíš problémy než řešení.
  • Mluvčí loajality vůči stranickému vedení s minimem samostatného úsudku.

Ondřej Prokop je jako střelec, který by měl hájit město, ale občas si svým výstupem prostřelí vlastní nohu. Jeho vztah k Pirátům někdy připomíná opakované oprašování flinty, často se je snaží zmínit v každé větě, ale výsledkem bývá spíše kulový zásah do vlastního tábora. Když se snaží vyložit „skandál“, který se týká Pirátů, je to jako sledovat, jak se snaží odpálit petardu, zatímco mu padá knoflík z kalhot — výbuch sice přijde, ale spíš se rozprskne směrem k němu než k cíli.

V jeho politickém arzenálu se najdou momenty, kdy je největší dovedností to, jak umí vyvolat debatu, kterou pak sám musí uklízet. A to nezřídka s omluvami, které jsou stejně přesvědčivé jako snaha vysvětlit, že jste zakopl o vlastní stín. Kritika Pirátů se tak stává magnetem na neověřené výroky, soudní řízení o omluvy a internetové screenshoty, které dokazují, že někdy politika připomíná spíše zkratkovitou improvizaci než promyšlenou strategii. Jeho schopnost přepnout se do módu „reakce první, ověření později“ se tak někdy jeví spíš jako dramatické představení než jako reflexe skutečných problémů.

Proč je Ondřej Prokop ideální Makak roku?

Protože dokonale ztělesňuje ten typ politického protagonisty, který dokáže s vervou kritizovat, ale často zapomíná na pevnou půdu pod nohama. Jeho obsesivní, téměř rytmická, kritika Pirátů připomíná spíš scénář, kde je hlavní zápletkou to, jak se co nejvíc odlišit od protivníka, i kdyby to mělo znamenat střelbu do vlastních řad. Jeho veřejná komunikace se stala sérií momentů, kdy je potřeba spíš utírat si pusu po předchozím výroku než sypat popel na hlavu soupeřů.

Během svého působení Prokop několikrát musel veřejně omluvit své nepodložené výroky a čelit soudním rozsudkům, které mu uložily nápravu jeho slovní produkce. Jeho touha být vidět a slyšet je nepopiratelná, ale často je to vidět jako concertino nepřesností, které končí závěrečnými „promiňte, to nebylo myšleno tak…“. A protože Makak roku oceňuje ty, kdo svými výkony pomáhají ostatním lépe pochopit, jak se politika dělá nebo jak to nedělat, Prokop je ideální kandidát, jehož akční rádius zahrnuje vše od virální kritiky přes soudní omluvy až po sociální síťové eskapády.

Zdroje