S02E12 - Makak roku 2025 - Evoluční slepá ulička

Už jen čtyři podobné souboje nás dělí od vstupu do třetího kola. A koho jsme si připravili dnes?

Miloš Zeman – Jezevec z Vysočiny

Miloš Zeman je český politik, bývalý premiér (1998–2002) a prezident České republiky (2013–2023). Mezi jeho záliby patří chlast, plnění popelníčku, tvorba močoskvrn, velebení komoušských mocností a nevelebení novinářů. Proslul polarizací společnosti a životem ve slowmotionu. Aktuálně přežívá na Vysočině z krve jednorožců.

Přestože osobnost Miloše Zemana zemřela už asi před pěti lety, jeho tělesná schránka je stále poměrně pohyblivá, a tak ze soutěže tento rok ještě vyloučen nebyl.

Miloš Zeman je v zásadě pojízdná nemrtvola, která už asi 15 let přežívá pouze díky nenávisti, kterou transformuje do životní energie. Několikrát měl viteál skoro na nule, ale předčasná radost z odchodu této esence zla jej vždy udržela při životě, a tak je existence Miloše Zemana skutečným důkazem nesmrtelnosti. Milošovi se podařilo syntetizovat svůj neživot k takové dokonalosti, že i choroby jeho tělo opouštějí v domnění, že hodování na mrtvole je jednoduše pod jejich úroveň. Díky podobným mimikrám se mu podařilo například vypudit z těla cukrovku.

Během svého života dokázal několik zásadních věcí. Je kupříkladu prvním státníkem, který dokázal být v řiti Ruska a Číny v jeden okamžik. Nicméně, jak říká staré čínské přísloví, nemůžeš sedět zadnicí na půlce Zemana, a tak se přátelství začalo nenápadně vytrácet.

Tomáš Vandas – Evergreenní extrémista

Předseda někdejší Dělnické strany, která byla v roce 2010 rozpuštěna Nejvyšším správním soudem pro napojení na neonacistickou scénu a extremistickou činnost; následně ji přemaloval na Dělnickou stranu sociální spravedlnosti (DSSS). Jeho repertoár stojí na klasické sadě: Romové, migranti, EU, „bruselské elity“, „národní odpor“ – jako playlist, který nikdo nikdy neaktualizoval.

Vandas reprezentuje kategorii dezolátská hvězda & extremista: člověk, který by nejraději stáhl Česko do devadesátek, jen s většími pochody městem a menší soudní opatrností. V makak-aréně je to sázka na jistotu – nemusíte znát jeho konkrétní projevy, stačí slyšet název strany.

Ve chvíli, kdy byla Dělnická strana zakázána, se Tomáši Vandasovi stal osud, který by se dal popsat jako politický perpetuum mobile – hodně pohybu, nulový posun. Už téměř dvacet let obíhá po okraji veřejného prostoru jako zapomenutý satelit, který pravidelně vysílá signál, ale nikdo nemá zájem.

Dvacet let se tak plácá těsně nad hranicí politické existence – příliš známý na to, aby byl zapomenut, příliš bezvýznamný na to, aby byl brán vážně. Volební výsledky připomínají dietní jídelníček: lehké, skromné a bez jakékoli výživné hodnoty.

Ideologicky Vandas působí jako člověk, který stojí pevně za svými názory, i když už dávno není jasné, kde přesně stojí. Jednou se tváří jako sociální bojovník, podruhé jako národní spasitel, potřetí jako profesionální oběť systému. Vše dohromady drží pohromadě silou vůle a permanentním pocitem křivdy.

Zakázání Dělnické strany se tak zpětně ukazuje jako paradoxní vrchol jeho kariéry. Od té doby už totiž nepřišel žádný skutečný pád – jen dlouhé, vleklé klesání, které si sotva kdo všimne. Politická bezvýznamnost se stala jeho nejstabilnější pozicí.

Extra peprspajsi koření pro všechny, kdo si myslí, že Vandas tuhle zemi zanechá lepší pro svoje vnoučata. Nebo děti. Nebo si položte otázku, proč hrdý ne tak úplně bílý vlastenec nemá ve svém věku děti.

Jindřich Rajchl – revoluční právník na plný úvazek

Advokát, bývalý fotbalový funkcionář, ex-Trikolóra a dnes předseda strany PRO – to je Jindřich Rajchl, muž, který zjistil, že největší adrenalin není na tribuně stadionu, ale na pódiu před plným Václavákem. Z protestů proti covidovým opatřením plynule přešel k permanentní vzpouře proti vládě, Bruselu, „Fialově totalitě“ a všemu, co se dá překřičet z pódia.

Rajchl je klasický makak tribun: do televize se nedostane tak často, jak by chtěl, takže si vyrobil vlastní mix politického hnutí, mediální značky a reality show z náměstí. Tohle je člověk, který se probouzí s myšlenkou na „národní povstání“ a usíná s představou, jak by vypadalo jeho inaugurační selfie z Pražského hradu.

Mezi jeho nejznámější soudy s epickou nevýhrou patří například kauza ezomaniaka Jakuba Netíka, který se, podobně jako Lžítko, specializuje na drancování peněženek makaků prostřednictvím prodeje podřadného zboží dotaženého z Číny, jemuž je dodatečně přidělen punc „artefaktu“. Zatímco Lžítko prodává fény na čeření hladiny vody, Kuba jde více do duševní hloubky a v jeho nabídce můžete najít například hřebík z Kristova kříže, prst svatého Jana Nepomuckého nebo popel Johanky z Parku. No ovšem. A také prsten nevyslovitelné hodnoty.

Rajchlovi se soud z nějakého důvodu podařilo vyhrát, protože dělat z lidí kretény a dudlat jejich peněženky je přece jen věc názoru, a definitivně je to důkaz toho, že právní systém v České republice je naprosto zdravý.

Z dalších kauz pak věnujme pozornost obhajobě proruské influencerky Jordanky Jiráskové, která se specializuje na generování hambatého obsahu pro otrlé diváky a vyznavače kuchaných krůt na OnlyFans, kde se své fanoušky pokouší učit gravitačním zákonům pomocí přetékání koz přes různé kusy nábytku a vybavení koupelny. I v tomto případě se Jindrovi nepodařilo proruskou filcku očistit, z čehož je zřejmé, že Jindra má podstatně vyšší úspěšnost v obhajobě zahýbající manželky naž v soudní síni.

Jindra je taktéž známý tím, že rozdává trestní oznámení na potkání, a aktuálně jich má na kontě více než Helena Vondráčková, když o ní někde napíšete, že je stará. Jindra na jedné straně tvrdí, že někoho zabanovat pro názor je jen neschopnost přijmout pravdu, zatímco na straně druhé si za poslední rok, kdy je vidět nejvíce, vybudoval několikatisícovou armádu zablokovaných „oponentů“, kteří už mu do jeho názorů kecat nebudou.

Pak je tu speciální kategorie „oponentů“, kteří byli pro názor nejen zablokováni, ale ještě jim do schránky doputoval dopis s předvoláním, protože takhle to přece v české justici funguje. Jo. A píšu to i s tím, že Jindra při čtení těchto řádků brousí voskovku, aby usmolil nějakou tu žalobu na Paralelní listy.

Radek Vondráček - Trubadur s hladinkou

Bývalý předseda Sněmovny za ANO, který se do dějin zapsal hlavně kytarovým koncertem na předsednickém pultu a ponocováním ve Sněmovně po oslavách. Symbol poslaneckého stylu „nejdřív mejdan, potom legislativa“. Politik, co si z parlamentu udělal backstage country festivalu.

Dostat se do dalšího kola by pro Radka nemělo být větším úsilím, než například posekat zahradu nenastartovanou motorovou sekačkou.

Radek Vondráček je v české politice zvláštní úkaz. Někteří straničtí kolegové přísahají, že když mluví s Radkem, začne se jim po chvíli divně motat hlava. Nejmenovaný kolega dokonce nadýchal, když ho cestou z Poslanecké sněmovny stavěla policie, ale poslanecká imunita naštěstí dokázala tento incident zamést pod koberec. Když se Radek objeví na obrazovce, nezačne se řešit, co říká, ale v jaké je „fázi večera“. Nikdo netvrdí nic konkrétního, jen lidé v místnosti zvednou obočí a někde v dálce cinkne kostka ledu o sklenici.

Je to politik, u kterého se nikdy nic neprokázalo, ale všechno se „nějak pamatuje“. Pamatuje se kytara ve Sněmovně, pamatují se rozverné večírky, pamatuje se zrušený zákaz alkoholu v parlamentu. Pamatuje se tón hlasu, tempo řeči, zvláštní rozvolněnost mimiky. Pamatuje se pocit, že tady se nejedná, tady se paří.

Vondráček nikdy nebyl přistižen opilý. To je důležité říct. On byl pouze opakovaně přistižen v estetice, která se s alkoholem tradičně pojí. V politice přitom nejde o důkazy, ale o brand. A jeho brand je bar s názvem „Já za to vlastně nemůžu“. Každý se s přisluhováním Andreji Babišovi jednoduše vyrovnává jinak.

Když se řeší jeho vystoupení, vždy se objeví slova jako „rozjetý“, „uvolněný“, „opojený debatou“. Nikdy „opilý“. Český jazyk je jemný nástroj a u Radka Vondráčka pracuje na plné obrátky. Vše je taktně naznačeno, nic vysloveno. Právníci by mohli tleskat.

Jeho největší politický talent spočívá v tom, že dokázal sloučit funkci předsedy Sněmovny, hospodského štamgasta a člověka, který vám tvrdí, že na tom stole opravdu jen seděl, rozhodně nestál, a už vůbec nehrál. Pokud je česká politika divadlo, Vondráček je improvizační herec po zavíračce.

Ondřej Dostál – právník, co počítá paragrafy i nakažené

Ondřej Dostál je právník specializovaný na zdravotnické právo, který se během covidové pandemie stal jednou z nejvýraznějších tváří právních sporů o vládní opatření. Jeho žaloby dokázaly u soudu shodit některá klíčová nařízení a otevřely debatu o tom, kde končí krizové řízení a začíná chaos.

Zároveň působil jako expert Pirátů a kandidát na ministra zdravotnictví, ale jeho vystupování kolem očkování a pandemie vyvolalo třenice i uvnitř strany. V makakím panteonu zastupuje roli „člověka, který má pravdu v tabulkách, ale veřejnost se u toho hádá, jestli ho milovat, nebo nenávidět“.

Ondřej Dostál v evropské politice funguje jako ten typ člověka, kterého si zahraniční bezpečnostní úřady pamatují líp než jeho vlastní voliče doma. Když byl v nedávné době vyhoštěn z Moldavska a byl mu zabaven diplomatický pas, úředníci to zdůvodnili jako „riziko pro národní bezpečnost“, což je formulace, kterou by si někteří politici nechali vytetovat místo rodného listu.

V Moldavsku nechtěli pana Dostála pustit dál než na letadlo domů, a tak skončil debatující z okna jedné středoevropské kavárny, zatímco v Kišiněvě diskutovali, jestli to znamená, že je europoslanec nebo dobrodruh s leteckou úzkostí.

Zatímco místní úřady vnímají jeho přítomnost jako „hybridní hrozbu“, Česká republika zatím nedospěla do fáze, kdy by nazývala věci pravými jmény, a tak je Ondřej Dostál stále jen europoslanec, který šel do Bruselu pobírat plat europoslance, aby tím rozložil Evropskou unii zevnitř.

A na tom není samozřejmě nic špatného. Jen je to stejně debilní jako si myslet, že vegetarián může položit na lopatky masokombinát jen proto, že se v něm nechá zaměstnat.

A to je naše sestava pro S02E12. Teď je řada na vás: vyberte, kdo z nich si letos nejvíc zaslouží posunout se v makačím žebříčku výš. Všichni pro to udělali maximum – někdo aktivismem, někdo tvrdou prací, někdo diplomy a někdo prostě jen tím, že nikdy nedokáže zavřít pusu. Vybrat můžete dva favority!