S02E13 - Makak roku 2025 - Banán dnes, hanba navždy

Seznam borců, kteří se prokousali do druhého kola, se pomaličku krátí. Koho jsme proti sobě postavili dnes?

Jaroslav Foldyna – motorkářský proruský romantik, který by nejradši řídil diplomacii z Harley klubu

Jaroslav Foldyna je politický úkaz, který začal v ČSSD jako „levicový rebel“, ale postupně se propracoval do SPD, kde našel prostředí, které lépe ladí s jeho vášní pro motorky, východní romantiku a politiku, jež voní benzínem a nostalgickým vztahem k Rusku.

Foldyna je přesně ten typ politika, který by zahraniční politiku nejradši vedl z motorkářského srazu, zatímco v ruce drží vlaječku a v kapse letenku do Moskvy, kdyby ji zrovna potřebovala vlastenecká věc.

Jarda se zapsal do análů jako jediný bezobratlý živočich, kterého se podařilo zvolit do Poslanecké sněmovny. Aby se neplazil před Tomiem Okamurou, má místo páteře dřevěnou tyč vraženou do rekta, což z nějakého důvodu vedlo k tomu, že mu lidé začali říkat „Koště“. Jarda ve skutečnosti nikdy nepracoval a je neprávem přehlížený jako jeden z nejstarších dinosaurů Poslanecké sněmovny. Už v roce 1987 složil zkoušku kapitána vnitrozemské plavby, protože pilotovat letadlo by ho nikdo nepustil, a zároveň si byl vědom toho, že ho v jeho prospěchářské politické kariéře nikdo se základním pudem sebezáchovy ke kormidlu nepustí.

Po letech nedocenění v ČSSD přeběhl do SPD, čímž se Foldyna paradoxně stal tím jediným skutečným pirátem v Poslanecké sněmovně. V posledních deseti letech se navíc naučil papouškovat, což zejména oceňuje admirál Okamura, neboť Foldyna oproti Roznerovi zvládá žvanit o Rusku a fašistech i bez toho, aby zmiňoval koncentráky.

Foldynu můžete pravidelně vídat počátkem jara, kdy oplakává osiřelý pomník po Koněvovi, případně tohoto naprosto heterosexuálního politika zastihnout na odpočívadlech silnic druhé třídy, kterak se páruje s jinak naprosto heterosexuálními ruskými motorkáři na amerických motorkách, přičemž si navzájem ukazují jazyky a vlky, které jsou pro tento účel dlouhodobě pěstovány v kožených trenýrkách pod koženými kalhotami.

Jedinou výjimkou, kdy se mu toto sčuchnutí s latentními kikimotorkáři nepodařilo, byl pochopitelně rok 2022, kdy byl Nočním vlkům zakázán vstup na území České republiky, což by bylo možné chápat jako vniknutí nepřátelských vojsk na babetách. Jarda to na jaře oplakal. Pak se ale ukázalo, že když nemůže hora k Mohamedovi, může Mohamed k hoře, a tak si načmáral na čelo ikonické Z a nechal se alespoň vyfotit s námořníky nepřátelského státu, protože ti jsou přece na souši bez lodi neškodní.

Matěj Gregor – mládežnická naděje benzínové revoluce

Matěj Gregor patří k nové generaci „anti-systémových“, kteří si kariéru nebudují v mládeži tradičních stran, ale v projektech typu Svobodní, Motoristé a demonstrace proti vládě. Nejdřív se mihl u Svobodných, pak zakotvil u Motoristů a mezitím stihl řečnit po boku Rajchla a Vrabela na akcích proti Fialově vládě – ideální cvíčo na politickou kariéru v době, kdy se vše streamuje rovnou na Xko.

V makakárně reprezentuje typ „mladý, dynamický, navždy nas*aný“. Pořád ještě působí jako kluk, co si přišel stěžovat na jízdní řády, ale už mluví jako člověk, který vám z tribuny vysvětlí, proč je třeba vyrazit na Brusel s volantem v ruce a výfukem v srdci.

Matěj Gregor je ten typ „zapáleného studenta historie“, který se rozhodl, že dějiny nebude jen studovat, ale rovnou je bude ohýbat do merchového stánku. Když se šlo demonstrovat proti „Fialově bídě“, byl u toho. Nejen s projevem, ale i s drobným suvenýrovým průmyslem: po internetu kolují svědectví, že na místě prodávaly odznáčky „proti bídě“. Cena se v těch verzích liší jako paměť národa po třetím pivu, ale pointa je pořád stejná: bída je špatná, bída na klopě je za příplatek. A hlavně, nikdo není tak chudý, aby se na něm nedalo vydělat.

Jestli se tohle drobné podnikání danilo, se dohledat nepodařilo, což je vlastně poetické. U nás se totiž tradičně věří, že když něco prodáváte „proti bídě“, automaticky se to promění ve veřejnou službu. Účtenka je pak jen další nástroj útlaku, zhruba na úrovni eurometrů a klimatických modelů.

Dnes Gregor působí u mládežnických Motoristů, tedy v prostředí, které je už z principu odsouzené k tomu, aby ho někdo přirovnával k Hitlerjugend. Gregor sám říká, že ho to jako studenta historie štve, protože „o tom něco ví“. Výborně: historické vzdělání je fajn, jen by občas chtělo i pud sebezáchovy vůči vlastním symbolům, pózám a rétorice. Když si dlouhodobě hrajete na disciplinovanou „mladou sílu“, lidé vám prostě budou měřit uniformu i tehdy, když žádnou nemáte.

A tak tu máme moderní český politický archetyp: mladý muž, který se tváří jako rebel proti systému, ale přitom si systematicky buduje systém kariéry. Včera pódium, dnes organizace, zítra mandát. Dějiny jsou prý učitelkou života. V Gregorově podání spíš brand manažerkou: připomíná, že ideály se nejlépe prodávají v balení po jednom kuse. A nejlíp bez účtenky.

Jana Vildumetzová Mráčková – nemá tušení, jak se tam dostala

Politická stálice, která vystřídala funkce od starostky přes hejtmanku po místopředsedkyni Sněmovny – vždy pečlivě tam, kde je zrovna moc a kamery. Symbol stylu „ANO, bude líp pro nás, zbytek si nějak zařídí“. V každé kauze působí, jako by byla jen náhodný kolemjdoucí, který omylem spadl do VIP zóny české politiky. Makak roku ve funkcionářské kategorii: kdo někdy řídil všechno a zároveň za nic nemůže.

Jana je v naší anketě čestnou zástupkyní něžného pohlaví. V doslovném slova smyslu.

Jana Mračková Vildumetzová je politická kometa, která se nejdřív vyšvihla na post hejtmanky Karlovarského kraje, pak se usadila v Poslanecké sněmovně a dnes už si kvete jako senátorka za obvod Sokolov. Podle Wikipedie se narodila v Karlových Varech v roce 1973 a její kariéra je poskládaná z mnoha politických židlí, které během let střídala jako sekanou v bufetu po volbách.

Ale ne všechno v jejím politickém příběhu voní jarem. V roce 2022 se totiž otočila kauza Dozimetr, v níž se ukázalo, že se Mračková Vildumetzová stýkala s podnikatelem Zakaríou Nemrahem, obviněným v této korupční aféře a jehož role sahá k obviněním z úplatkářství. Podle médií byl Nemrah nejen „známým“ jejího manžela, ale také svědkem na jejich svatbě a dokonce kmotrem jejich dítěte – což je kombinace rodinného alba a novinové kauzy, kterou si ani scenárista Netflixu nevymyslí líp než v noci bez světla.

Výsledkem politického tlaku byla její rezignace z postu místopředsedkyně Poslanecké sněmovny – a to s emocemi, které vypadaly, jako by odcházela, protože se jí zachtělo. Vůbec to nevypadalo, že by jí někdo nutil. Aféra Dozimetr prostupuje ANO i dnes, když se o ní mluví v souvislosti s dalšími shluky spřízněných podnikatelů. Mračková Vildumetzová přesto vehementně tvrdila, že se jednalo o „mediální štvanici“ a že s podnikatelskými machinacemi neměla nic společného – jinými slovy: její logic je tak pevná jako politická důvěra v období před volbami.

Po odchodu z hejtmanského křesla letos na podzim kritizovala prezidenta kvůli tomu, že při své návštěvě regionu nezvedl nejzásadnější téma dne – podle ní veřejnou vysokou školu – což vyvolalo další diskusi o jejím politickém vkusu a prioritách.

Takže tu máme Janu Mračkovou Vildumetzovou: političku, která prošla několika komorami, souběžně nesla více funkcí, než je běžné, a přitom se stále snaží udržet image bojovnice za regionální zájmy. Její kauzy – od těsných kontaktů s obviněnými až po dramatické rezignace – vypadají jako učebnice politického žonglování, kde princip prezumpce neviny občas dostává lekci od principu „dobrého PR“. Když se vás někdo zeptá, co si má veřejnost myslet, zdá se, že odpověď je jednoduchá: Mračková Vildumetzová je jako polévka bez chuti – všichni víme, že tam něco je, ale sotva se o tom mluví bez lžíce v ruce.

Renata Hambálková – Jolanda z Wishe

Influencerka alternativní reality, která umí z jedné tiskovky vlády vyrobit tříhodinový monolog o tom, jak „oni“ lžou a „já vám říkala“. Přes všechno, co „vám říkala“, se stále nekonal ani návrat krále, ani zmrtvýchvstání princezny Diany, a Elvis asi taky zůstane ještě chvilku mrtvej. Zvládne věci budoucí vyčíst z televizního programu, digitálních hodin nebo písmenkové polévky. Fakta jsou pro ni jen kompars — hlavní roli má vždy Renata a její červená pilulka pravdy.

Renata samozřejmě předpověděla, že se v bitvě objeví. Vše tomu nasvědčovalo. Nominace s datem 1. prosince 2025 není náhoda a určitě na nějaké fotce s Trumpem nalezne důkaz o tom, že to bylo naplánováno.

Renča svou účast v soutěži předpověděla. A s přesností na jeden hlas ví, jak souboj dopadne a zda vyhraje. Výsledek nám ale tají, protože chce hrát fér.

Renča je přezdívána Nostradamou doby postcovidové, protože je za rok schopna vychrlit až dvě stě různých proroctví, která jsou nicméně tak dokonale zašifrována, že nikdo, včetně Renči Hambálkové, není schopen jednoznačně určit, čeho se proroctví týká. Jediné, co je schopna spolehlivě rozklíčovat, je datum. Proroctví tedy bez výjimky vypadají jako: „28. prosince 2025 se to stane,“ přičemž pod termínem „to“ je možné představit si celou paletu událostí, které se stát mohly, ale nestaly.

Tak třeba mohl Zemi zasáhnout asteroid, ale nestalo se „to“. Také se mohl otevřít Říp a vylézt z něj Blaničtí rytíři. Ale ani „to“ se nestalo. Také mohla splasknout celá ta bublina o covidfašismu, ale ani „to“ se tentokrát bohužel nestalo.

Renča prostě není blbá a ví, že když „to“ předpoví, tak se „to“ taky stane. Ať už je to cokoliv.

Nenechte se vysmát. Takové proroctví je obvykle mimořádně náročné na výpočet. Žádá si to být sečtělý, racionální, a především to chce probuzení duše i mysli, protože jinak nepřijdete na to, že NWO, reptiliáni a všechna ta svoloč usilující o osud lidstva mají podivnou fixaci na symboliku a hrátky s počtem písmen ve slovech. A pokud k počtu písmen přičtete určitou číslovku tak, aby výsledné číslo bylo dělitelné třemi, a výsledek je šest, rozhodně není náhoda, že tři šestky jsou číslo šelmy, a proto se „to“ stane. Nechápete? Nevadí.

Jaroslava Obermaierová – Důstojné stáří s plnou plenou

Herecká legenda, která se z televizních obrazovek plynule přesunula do role „tety, která se k tomu taky musí vyjádřit“ v různých médiích a pořadech. Jaroslava Obermaierová je ukázkovým příkladem toho, jak se z oblíbené tváře může stát názorový solitér alternativních talk show.

V naší anketě má nálepku „mediální loutka, dezolátská hvězda“ – přesně pro ty momenty, kdy si říkáte, jestli to ještě hraje, nebo už to myslí vážně. A jestli je v tom rozdíl.

Jaroslava Obermaierová je případ, kdy se herecká biografie dá číst jako dlouhý seriál o tom, jak se člověk naučí přežít každou dobu a ještě u toho stihne vyprávět, že to byl vždycky zásadně jen charakter. V šedesátých letech vystudovala DAMU, hrála v divadlech a brzy se objevovala ve filmu i televizi. Dnes si ji část publika spojuje hlavně s „Ulicí“, ale její tvář i hlas se táhnou napříč dekádami české popkultury, včetně éry normalizace.

Kariéra za komunismu má u Obermaierové jednu nepohodlnou kapitolu, kterou sama (a to je potřeba říct férově) otevřeně popisovala: jako mladá herečka vstoupila do KSČ, údajně kvůli tlaku na „legitimaci“ spojenou s angažmá. V její verzi je to typická normalizační logika: neptat se „proč“, ale „kde to podepsat“, aby se mohlo dál hrát. Že svou aktivitou potopila pár lidí, na které donášela? Ale prosím vás... Takle by se přece zachoval každý.

A pak jsou tu „kauzy“, které v posledních letech fungují jako vlastní žánr. Obermaierová se opakovaně dostává do konfliktů kvůli politickým výrokům a veřejným vystoupením, mimo jiné i na akcích, kde zaznívaly kontroverzní teze o válce Ruska proti Ukrajině. Veřejný prostor si ji zapisuje jako hlasitou komentátorku, která umí jednou větou zařídit, aby se to v zákulisí vařilo rychleji než čaj v rekvizitárně.

Kolegiální vztahy? Ty jsou dnes vidět hlavně v tom, jak se část kolegů z „Ulice“ vymezovala vůči jejímu chování a tomu, že prý do všeho „tlačí“ své názory. Do médií šly přestřelky a komentáře, v nichž se z obyčejné pracovně-seriálové dynamiky stala menší společenská válka o to, jestli je problém v politice, nebo v tom, že někdo dokáže udělat z každé pauzy na kafe ideologický pořad.

A přezdívka? Internet a bulvár jí v různých souvislostech přišívá roli ikonického prince - buditele, což zní roztomile, dokud si člověk neuvědomí, že česká verze pohádky často končí tím, že se spící probudí ne polibkem, ale nablitím kompostu ze Sputniku.

Jaroslava se nezapomíná pasovat do role oběti, kykoliv k tomu dostane příležitost. Jen díky náhodě... a z velké části kvůli bulváru víme, že Obermaierová si jako chudá důchodkyně nemůže dovolit letět na Maledivy. Taky má drahý nájem. A plyn. A přesto do toho kupuje nemovitosti. Abychom ale nebyli jen oškliví, Jaroslava na stará kolena zařívá velký herecký combeck, a aktuálně ji můžete na obrazovkách vidět v její životní roli. Důchodkyni, která trpí inkontinencí, ale nebojí se o své plné pleně otevřeně mluvit, hraje Antigona setsakramentsky dobře.

A to je naše sestava pro S02E13. Teď je řada na vás: vyberte, kdo z nich si letos nejvíc zaslouží posunout se v makačím žebříčku výš. Všichni pro to udělali maximum – někdo aktivismem, někdo tvrdou prací, někdo diplomy a někdo prostě jen tím, že nikdy nedokáže zavřít pusu. Vybrat můžete dva favority!