web statisticsvisitor activity tracker

Staré totalitní pravidlo praví, že čím déle jdete na západ, tím spíše skončíte na východě. Za totality jste se mohli při cestě na Západ ocitnout ve východním Německu. Pusťte tyto experty ke kormidlu a do roka budete znovu potřebovat cestovní doložky. Do semifinálového kola však pustíme jen jednoho borce!

 

Daniel Sterzik – Vidlák mezi makaky

Na první židli se rozvaluje Daniel Sterzik. Muž, který působí dojmem, že kdyby se dezinformace rozdávaly na váhu, odcházel by vždy s plným vozíkem a ještě by se dohadoval o slevě. Sterzik je ten typ postavy, který se tváří jako nezávislý myslitel, ale jeho myšlenky se podezřele často shodují s obsahem facebookových skupin, kde se realita považuje za názorový extrém.

Daniel Sterzik alias Vidlák je blogger, zemědělec a čerstvě i politický boss – jako předseda hnutí Stačilo! se pokusil přenést svůj svět vidláckých glos a komentářů přímo do volebních místností.

Jeho blog „Vidlákovy kydy“ se léta stal útočištěm pro všechny, kdo chtěli jiný výklad politiky, západu, EU i covidu. Kritici ho řadí mezi významné tváře české dezinformační scény, fanoušci ho berou jako „chlapa z dvora, co to řekne na rovinu“. V makak aréně je to učebnicový případ toho, co se stane, když se komentáře z chlíva přelijí do tiskovek a mítinků.

Daniel se dlouhodobě profiluje jako bojovník proti systému, přičemž systémem se rozumí prakticky cokoliv, co nepochází z řetězového e-mailu, telegramového kanálu nebo rozhovoru natočeného v kuchyni s vlajkou v pozadí. Jeho schopnost najít viníka v Evropské unii, médiích, vládě, vědcích a někdy i v gravitaci je obdivuhodná. Sterzik dokáže vysvětlit složité geopolitické konflikty během tří vět, z nichž ani jedna není pravdivá, ale všechny zní velmi přesvědčivě.

Zvláštní pozornost si zaslouží jeho rétorická výbava. Daniel mluví dlouho, nahlas a s výrazem člověka, který právě odhaluje šokující pravdu, již ovšem slyšíte potřetí během jednoho týdne. Když je konfrontován s fakty, reaguje osvědčeným manévrem. Fakta jsou zmanipulovaná, zdroje zaplacené a oponent je buď hlupák, nebo agent. Ideálně obojí. Diskuze se tak mění v monolog, kde Sterzik vítězí tím, že nepřestane mluvit.

Jeho mediální výstupy působí jako permanentní krizové vysílání, ve kterém je svět každé ráno o krok blíže k záhubě, ale naštěstí tu máme Daniela, který to celé prokoukl. Jen se bohužel nikdy nedozvíme jak, protože proces myšlení zůstává pečlivě utajen. Možná z bezpečnostních důvodů. Možná proto, že tam žádný není.

Smutné na Danielu Sterzikovi není to, že šíří bludy. Smutné je, že je šíří s takovou vytrvalostí, až se z něj stal stabilní zdroj hluku v informačním prostoru. Něco jako hučící transformátor. Nevíte přesně, k čemu je, ale víte jistě, že když by se konečně vypnul, všem by se neuvěřitelně ulevilo.

Martina Bednářová – učebnice mediální negramotnosti

Martina Bednářová, bývalá učitelka z pražské ZŠ Na Dlouhém lánu, se proslavila tím, že místo běžné výuky začala žákům osmé třídy servírovat vlastní výklad ruské agrese na Ukrajině. Nahrávka žáků, kteří si hodinu tajně zaznamenali, odpálila kauzu, která skončila výpovědí ze školy a vleklými soudy.

Po několika kolech řízení si odnesla podmíněný trest a zákaz učit, ale zároveň našla nový „obor“ – crowdfunding a vystupování v kruzích, kde jsou její výroky brány jako odvaha a pravda proti systému. V makak roku zastupuje kategorii „učitelka, která zaměnila sloh za propagandu“ a na sociálních sítích k tomu přihodila i sbírku „na spravedlnost“.

Martina je archetyp mentálního rozpoložení, podle které by mohlo být natočeno volné pokračování Ženy za pultem, a s ohledem na šatník by si nemusela shánět ani žádný kostým. Po sérii prohraných soudů, kde ji zastupoval advokát s 23-letou praxí Jindřich Rajchl, zcela pochopitelně prohrála, a s podmínkou na krku objevila kouzlo sociálních sítí a kameru. Pro svoji naivitu se nenechala zvolit do Poslanecké sněmovny za STAČILO! a nedostála tak příležitost zlámat vaz všem zmrdům, co si z ní dělají srandu. Poslední měsíce tráví screenováním komentářů pod svými videi, kde na vulgární zprávy odpovídá žalobami. Soud, který s největší pravděpodobností ovládají lidé, kteří si také myslí, že je to tupá kráva, se jí marně pokouší vysvětlit, že jako mediálně známá osobnost s podobným obsahem počítat musí. Všem svým (pěti) fanouškům na konci videí nechává ufňukané vzkazy se škemráním o zaslání podpory na bankovní účet, čímž se kvalifikovala jako plnotučná dezolátka točící videa a škemrající peníze. Jen stále netočí za jízdy z auta.

Bednářová se sama stylizuje do role oběti systému, který ji údajně umlčuje. Přitom systém ji dlouho nechával mluvit, vysvětlovat, obhajovat a vysvětlovat znovu. Až to začalo působit dojmem, že problém není v tom, že by nemohla mluvit, ale že neumí přestat. Když se ukázalo, že svoboda projevu neznamená svobodu od následků, nastalo zděšení, pláč a okamžité hledání spiknutí.

Je fascinující sledovat, jak se z učitelky, která měla vést děti k práci s informacemi, stala ikona lidí, kteří informace považují za názorovou zátěž. Podpora z kruhů, kde se pravda měří podle toho, jak moc se hodí do světonázoru, na sebe nenechala dlouho čekat. Najednou tu máme mučednici, bojovnici za pravdu, ačkoliv ta pravda připomíná spíš špatně opsaný status z Facebooku.

Smutné na Martině Bednářové není to, že má názory. Smutné je, že je zaměňuje za vzdělávání a tváří se, že děti jsou vhodný experimentální materiál. Pokud je cílem školy připravit žáky na svět plný složitostí, pak je Bednářová spíš varovným příkladem toho, jak snadno se z učitele může stát názorový aktivista s křídou v ruce a prázdnou tabulí a hlavou.

Pavel Cimbál – Programátor paralelní reality

Bývalý vysokoškolský pedagog, který si řekl, že programování studentů je nuda, a raději začne refaktorovat realitu. Vystupuje na demonstracích, píše dlouhé texty o „cenzuře“ a „totalitě EU“, sdílí „alternativní“ pohledy na válku na Ukrajině a podle projektů sledujících dezinformace je dlouhodobě řazen mezi tváře domácí dezinfo scény. Akademická dráha se v jeho podání plynule přelila do role samozvaného proroka, který ví, jak věci doopravdy jsou, jen mu to zlí lidé pořád kazí fakty.

Cimbál je typ člověka, který do každé debaty přinese screenshot z Telegramu nebo ruské státní agentury, načež dodá, že „na to se mainstream neodváží podívat“. Do soutěže nastupuje jako konspirátor a pseudoexpert, který má ke každému tématu vlastní graf, vlastní narativ a vlastní definici slova „svoboda“ – ideálně takovou, kde mu nikdo nesahá na facebookový účet. Svoboda projevu zde končí přesně v okamžiku, kdy by se k projevu mohl vyjádřit někdo kompetentní.

Charakteristickým rysem jeho veřejného vystupování je schopnost mluvit dlouho, složitě a s výrazem člověka, který právě odhalil zásadní pravdu, i když ve skutečnosti jen znovu přeříkává známé teze v mírně obměněném pořadí. Oponenti jsou pro něj buď zmanipulovaní, nebo zaplacení, případně obojí zároveň, což elegantně eliminuje nutnost vést skutečnou debatu či argumentovat faktickými důkazy. V Cimbálově světě je totiž každý nesouhlas dalším důkazem, že má pravdu, a každé umlčení na sociálních sítích potvrzením, že systém se bojí. Ideální pozice pro člověka, který chce být trvale na okraji, ale nikdy bez publika.

Zvláštní kapitolou je jeho vztah k médiím. Cimbál je nenávidí, podezírá, obviňuje a zároveň je zoufale potřebuje. Bez publika by jeho boj proti „totalitě“ působil jen jako hlasité mumlání do monitoru. Každé pozvání do debaty bere jako důkaz vlastní důležitosti, každé nepozvání jako potvrzení spiknutí. A když už se do studia dostane, tráví značnou část času vysvětlováním, proč by tam vlastně být neměl, kdybychom žili ve skutečné demokracii. Paradox, který mu ovšem nijak nebrání mluvit dál.

Cimbálova rétorika má blízko k náboženskému vytržení. Svět je rozdělen na probuzené a ovce, pravdu a lež, nás a je. Šedé zóny neexistují, kontext je podezřelý a nuance jsou nástrojem manipulace. Každý problém má jednoduché řešení, které se bohužel nedá realizovat, protože elity, Brusel, farmaceutické firmy, zednáři nebo kdokoliv, koho je zrovna potřeba obvinit, tomu brání.

Smutné na Pavlu Cimbálovi není to, že kritizuje systém. Kritika je legitimní a potřebná. Smutné je, že místo snahy systém pochopit a zlepšit ho redukuje na karikaturu, se kterou se lépe bojuje. Nabízí publiku pohodlný svět, kde není třeba studovat, pochybovat ani měnit názor. Stačí věřit, sdílet a cítit se chytřejší než ostatní. A zatímco realita dál funguje bez ohledu na jeho statusy, Cimbál zůstává tam, kde je mu nejlépe: v permanentním boji s nepřítelem, kterého si sám neustále znovu vynalézá.

A to je naše sestava pro S03E04. Teď je řada na vás: vyberte, kdo z nich si letos nejvíc zaslouží posunout se v makačím žebříčku výš. Všichni pro to udělali maximum – někdo aktivismem, někdo tvrdou prací, někdo diplomy a někdo prostě jen tím, že nikdy nedokáže zavřít pusu. Vybrat můžete jednoho favorita!


Koho pošlete do semifinále?