S03E06 - Makak roku 2025 - Pasáčci ovcí
Bééla naru vlaa šorim, klap klap kopyt. Mruu béh salta ovra, lumí šéé tokra. V rounu šustí starý hněv, blekot a bečení. Ovce kruží, zvonce tlučou. Jen jeden pasáček smí projít dál, ostatní zůstanou v ohradě bečet do tmy. 🐑🔔
Andrej Babiš – konspirátor, politik
Andrej Babiš je bývalý premiér, věčný premiér v záloze, dotační miliardář, spasitel i pohroma, politický chameleon s trvalou barvou meruňkové marmelády. Muž, který dokázal nemožné: spojil manažerský newspeak, reklamní leták a krizový výstup z call centra do jednoho politického stylu, jenž se dnes vyučuje jako odstrašující příklad verbální eroze. Je milovníkem důchodců, idolem důchodců, obětí důchodců a v jistém smyslu i důchodcem bez důchodu, protože v jeho světě je každý nárok relativní, kromě nároku na dotace.
Babišova politická kariéra je založena na jednoduchém, ale mimořádně účinném principu: slíbím cokoli komukoli, ideálně všem najednou. Nevadí, že se sliby navzájem vylučují, nevadí, že jsou ekonomicky nemožné, nevadí ani to, že byly slíbeny už pětkrát a pokaždé zapomenuty. Paměť elektorátu je podle této logiky krátká, selektivní a ideálně obalená cukrem. A pokud by přece jen někdo zpozorněl, vždy je po ruce nová kauza, nový nepřítel nebo nová věta začínající slovy „oni kradou“.
Jeho projevový styl připomíná generátor náhodných slov, který se v pětadevadesátém zasekl mezi powerpointovou prezentací a scrabblem, kde se mimořádně netalentovanému dítěti podařilo sestavit obrovské množství slov, která ale bohužel nedávají žádný smysl.
Věty se lámou, významy vytrácejí a myšlenky se rodí s takovou bolestí, že je slyšet až do poslední řady. Přesto nebo právě proto působí autenticky. V době, kdy se politika změnila v reality show, je nedokonalost prodávána jako upřímnost a jazyková neobratnost jako důkaz, že „není jako oni“. Andrej Babiš tak dokázal proměnit vlastní omezení v politický kapitál.
Nelze opomenout jeho podnikatelskou minulost, která se s politickou přítomností prolíná tak těsně, že už ani právníci nedokážou určit, kde končí stát a začíná holding. Kauzy se kolem něj vrší jako archivní šanony v zapomenutém skladu, od dotačních machinací přes střet zájmů až po trestní řízení, která se vlečou s elegancí rozbitého eskalátoru. Co by běžnému smrtelníkovi zajistilo solidní pobyt za mřížemi, u Andreje Babiše funguje spíš jako marketingový doplněk.
V kampaních se stylizuje do role oběti, bojovníka proti systému, který sám vybudoval a léta řídil. Je to fascinující paradox: oligarcha, jenž se tváří jako rebel, miliardář hrající si na utlačovaného a bývalý premiér, který se prezentuje jako outsider. Tento trik opakuje s železnou pravidelností a pokaždé funguje. Volič má pocit, že hlasuje proti elitám, zatímco volí jejich nejkoncentrovanější podobu.
Jeho vztah k pravdě je čistě utilitární. Pravda není hodnota, ale nástroj. Pokud se hodí, je to pravda. Pokud se nehodí, je to kampaň, lež, útok nebo „účelovka“. Realita se v jeho podání ohýbá s lehkostí plastové lžičky a voliči to přijímají, protože alternativní verze světa je často pohodlnější než nepříjemná fakta. Babiš nenabízí řešení, nabízí pocit. A ten je v politice cennější než jakýkoli program.
V našem panteonu představuje Andrej Babiš archetyp alfa-samce české dezorientované politiky. Kromaňonec s trojúhelníkovou ofinou, který se dorozumívá kombinací gest, hesel a emočních výkřiků, ale zároveň přesně ví, kdy zatlačit, kdy obvinit a kdy zahrát na strunu strachu. Není to hlupák, jak se někdy tváří. Je to pragmatik bez zábran, který pochopil, že demokracie je jen další systém, jenž lze optimalizovat pro vlastní prospěch.
Andrej Babiš tak není anomálií, ale symptomem. Zrcadlem společnosti, která rezignovala na náročnost, nuance a odpovědnost. A dokud bude fungovat strategie „slíbím cokoli a oni mi to uvěří“, bude mít v české politice své místo. Ne jako státník, ale jako permanentní krizový stav v lidské podobě.
Richard Chlad - dezoDan Nekonečný
Richard Chlad je podnikatel, milionář, instagramový aristokrat a chodící manifest toho, že peníze sice mohou koupit všechno, ale soudnost mezi to obvykle nepatří. Muž, který se stylizuje do role self-made magnáta, přestože jeho veřejný obraz připomíná spíš katalog luxusních hraček než výsledek systematické práce. V jeho světě je úspěch měřen počtem koní pod kapotou, metrů jachty a decibelů, které dokáže vyprodukovat vlastní ego.
Chladův mediální profil je vystavěn na jednoduchém principu: když už mám peníze, musíte o tom vědět. Neustále. Okázale. Bez kontextu. Bez pointy. Luxus u něj není prostředkem ani symbolem, ale cílem samotným. Ferrari není auto, ale sdělení. Hodinky nejsou časomíra, ale názor. A každé video či fotografie působí jako výkřik do prázdna: dívejte se, existuji, utrácím, tedy jsem.
Veřejnost ho zná především skrze sociální sítě, kde vystupuje jako kombinace motivačního řečníka z Wishe a bonvivána z reality show, která se nikdy nezačala natáčet, ale běží nepřetržitě v jeho hlavě. Rád rozdává životní moudra, ideálně z kokpitu supersportu nebo paluby lodi, protože nic nedodává myšlence větší váhu než fakt, že vznikla mezi dvěma šampaňskými. Obsah jeho sdělení je však zpravidla prázdný, zato formálně přepychový.
Chladův vztah k realitě je podobně flexibilní jako jeho vztah k vlastnímu obrazu. Kritika je závist. Otázky jsou útok. Nesouhlas je důkazem, že dotyčný „to nedotáhl“. V tomto mentálním vesmíru neexistuje možnost, že by někdo mohl nesouhlasit z principu nebo hodnot. Pokud tě obdivuji, jsi správný. Pokud ne, jsi chudý, neúspěšný a mentálně pozadu. Je to darwinismus přefiltrovaný skrze filtr na Instagramu.
Zvláštní kapitolou je jeho vystupování na pomezí podnikání, zábavy a exhibice. Namísto konkrétních výsledků se servíruje životní styl, namísto práce příběh o práci a namísto obsahu permanentní autoprezentace. Chlad se stal symbolem generace, která věří, že úspěch se nejlépe dokazuje jeho okázalým vystavováním, ideálně bez nutnosti vysvětlovat, odkud přesně pochází. Transparentnost je přece pro účetní, ne pro legendy.
Jeho mediální obraz doplňuje role provokatéra, který si libuje v pohoršení okolí. Čím větší rozruch, tím lépe. Kontroverze není vedlejší efekt, ale hlavní produkt. Ať už jde o výroky, chování nebo styl života, vždy musí být o kousek za hranou, aby bylo jasné, že pravidla platí jen pro ty, kdo si je nemohou dovolit porušovat. Bohatství zde funguje jako univerzální omluvenka.
V makakím panteonu představuje Richard Chlad archetyp „bohatého kluka, který se rozhodl, že osobnost je zbytečný luxus“. Postava, jež nahrazuje hloubku objemem, sebereflexi výkonem motoru a argumenty cenovkou. Není to padouch, není to génius. Je to produkt doby, v níž se úspěch redukoval na viditelnost a hodnota člověka na počet zhlédnutí.
Richard Chlad tak není hrozbou ani vizionářem. Je spíš symptomem světa, kde být slyšet je důležitější než mít co říct, a kde se peníze staly hlasitější než myšlenky. Makak moderní éry, který místo banánu třímá klíčky od supersportu a místo džungle obývá digitální výběh plný obdivu, závisti a prázdna.
Zuzana Majerová – vlastenectví na plný výkon
Bývalá poslankyně za ODS, později předsedkyně Trikolory a dnes jedna z tváří vlastenecko-konzervativního bloku. Profiluje se jako obhájkyně „normálního světa“, odpůrkyně „Bruselu“ a hlas, který má dát přednost českým zájmům před vším ostatním. Stála v čele Trikolory ve volbách a pravidelně vystupuje na protivládních a proti-EU demonstracích jako „ženský hlas“ tvrdé národní pravice.
Majerová byla i jednou z výrazných tváří iniciativ typu „Česko proti válce“, kde po boku Rajchla a Okamury propojovala Trikoloru s SPD a dalšími protestními proudy. Není divu, že se objevila už i v Makakovi 2023, kde se utkala s Kateřinou Konečnou. V roce 2025 se vrací jako stálice: makak, který nezklame, když jde o spojení hysterického vlastenectví, euroskepticismu a nostalgie po „normálních časech“.
Zuzana Majerová je politický úkaz, který by si zasloužil vlastní vitrínu v muzeu paradoxů. Na první pohled konzervativní strážkyně hodnot, na druhý pohled člověk, který má s hodnotami vztah podobný jako kočka s vysavačem. Deklaruje lásku k republice, tradicím a řádu, ale v okamžiku, kdy se rozdávají symboly, občas sáhne do šuplíku, kde leží jiná trikolora, ta východnější, těžší a nasáklá nostalgií po časech, kdy se vědělo, kdo je nepřítel a kdo nadřízený.
Její politická komunikace funguje na principu opatrného šeptání. Nikdy neuslyšíte hlasité „Rusko je vzor“, to by bylo příliš přímočaré a nevkusné. Místo toho přichází jemné signály, opatrné postoje, věčné relativizování a výraz oběti, která je jen nepochopená. Vždyť přece jen klade otázky. Náhodou ty stejné, které už roky kolují po kremelských oběžnících, ale to je jistě pouhá shoda okolností, hvězd a dezolátního vesmíru.
Zvláštní kapitolou je vztah s Petrem Macinkou. Ten jí sice slavnostně předal kytici, čímž se na chvíli zdálo, že sledujeme politickou romanci, ale šlo spíš o symbolickou floristiku než o skutečné partnerství. Kytice byla předána, úsměvy rozdány, a pak si každý šel myslet své. Zuzana dál hrdě kráčí cestou ideologické čistoty podle vlastního kompasu, zatímco Macinka působí dojmem člověka, který už při předávání květin tušil, že tahle růže má hodně trnů a ideologický zápach z východu. A ne, že by zrovna tohle Petrovi vadilo. Jen by chtěl jít na východ ruku v ruce s něčím inteligentnějším než Zuzanou Majerovou - pí**u.
Majerová tak zůstává stálicí české politické zoologické zahrady. Tichá, vytrvalá, nikdy otevřeně proruská, ale vždy tak nějak podezřele naladěná. Ideální kandidátka na Makaka roku, protože dokáže s vážnou tváří tvrdit, že stojí pevně na české půdě, zatímco se jí podpatky nenápadně stáčí na východ.
A to je naše sestava pro S03E06. Teď je řada na vás: vyberte, kdo z nich si letos nejvíc zaslouží posunout se v makačím žebříčku výš. Všichni pro to udělali maximum – někdo aktivismem, někdo tvrdou prací, někdo diplomy a někdo prostě jen tím, že nikdy nedokáže zavřít pusu. Vybrat můžete jednoho favorita!
Koho pošlete do semifinále?
Hlasování v této anketě skončilo. Níže vidíš výsledky.