S03E07 - Makak roku 2025 - Maskoti

V dnešním souboji se podíváme na zoubek našim maskotům. Rádi by byli něčím víc. Rádi by neřídili jen důležité funkce, ale ideálně celou republiku. Nikdy to však nedotáhnou dál než k pokusu překročit vlastní stín. A koho pošlete do semifinále vy?

Alena Schillerová – Swaguplná bičina

Alena Schillerová je politička, která dokázala nemožné: proměnila ministerstvo financí v lifestyle oddělení a státní rozpočet v rekvizitu pro focení. Někdejší i opakovaně vzývaná ministryně financí, královna tiskových konferencí a neúnavná kazatelka teze, že Excelová tabulka a Instagramový filtr jsou dva základní pilíře moderního státnictví. Kdo jiný by měl reprezentovat kategorii „politik“ než osoba, která zvládá v jednom dni nafotit sérii póz s kávou, knihou, vlajkou i barevným grafem, aniž by u toho pociťovala sebemenší rozpor?

Její kariéra je pevně spjata s érou Andreje Babiše, v níž finance přestaly být nudným oborem a staly se emocionálním vyprávěním. Rozpočty se nehodnotí podle čísel, ale podle pocitů. Schodky nejsou problém, nýbrž investice do štěstí. Zadlužování není riziko, ale důkaz empatie. A pokud čísla nevychází, vždy se dají vysvětlit tak, že vlastně vycházejí, jen se na ně díváte špatným úhlem nebo bez dostatečně pozitivního filtru.

Za jejího působení se státní finance rozjely tempem, které by záviděl i nezodpovědný gambler. Historicky rekordní schodky, pandemická rozhazovačnost bez jasného plánu návratu, slavná daňová reforma se zrušením superhrubé mzdy, která udělala radost voličům, ale rozpočtu zasadila ránu, ze které se bude vzpamatovávat ještě dlouho. Když se někdo ptal, kdo to zaplatí, odpověď byla jednoduchá: někdo jiný, někdy později.

Symbolickým vrcholem jejího mediálního působení se stal okamžik, kdy veřejnosti prezentovala zbrusu opravený hotel Thermal v Karlových Varech, který je v podstatě prototypem toho, jak funguje Babišova vláda. Aleně se sice nepodařilo urvat trubku u bazénu, všímavému oku však neuniklo, že prezentovaný hotový hotel nebyl zdaleka v tak dokonale dokončeném stavu, jak Alenka tvrdila. Ostatně, že to nechápeme, je jen materium ministerstva financí. Fotografie, která by v jiné zemi ukončila politickou kariéru, se v českém prostředí stala virálním triumfem. Kritici mluvili o trapnosti, fanoušci o odvaze, a Schillerová opět dokázala, že obsah je podružný. Důležité je, že se mluví. A ideálně sdílí.

V makakově aréně přináší kombinaci úsměvu, sebejisté dikce a neochvějné schopnosti vysvětlit, že všechno bylo vlastně úplně jinak. Nešlo o chybu, ale o kontext. Nešlo o selhání, ale o kompromis. Nešlo o zadlužení, ale o pomoc lidem. A pokud by náhodou někdo trval na faktech, vždy je možné obvinit opozici, minulost nebo abstraktní síly, které „by to udělaly ještě hůř“.

Její styl komunikace je učebnicovým příkladem politiky bez konfliktu s realitou. Nikdy není nepříjemná, nikdy není konfrontační, nikdy není skutečně konkrétní. Vše je zabalené do měkkého jazyka, uklidňujících frází a mateřského tónu, který má navodit pocit, že se není čeho bát. Stát se sice zadlužuje, ale Alenka se usmívá. A když se někdo usmívá tak důsledně, přece nemůže myslet nic zlého.

Instagramová samozvaná královna je milovnicí filtrů, které dokonale reprezentují politickou ideologii hnutí ANO. Realita je sice drsná, ale hovno se dá vždycky trochu přikrášlit, než se ukáže lidem. Fotky s knihami, grafy a národními symboly vytvářejí iluzi odbornosti i vlastenectví, aniž by bylo nutné obtěžovat se obsahem. Politika se zde redukuje na vizuální dojem a lajky fungují jako náhrada veřejné kontroly.

Polemiku o tom, nakolik jedná Schillerová s voliči na rovinu, a zda je schopna jít s vlastní kůží na trh, nechává s gustem otevřenou. Vždyť proč riskovat autenticitu, když funguje uhlazený obraz? V makakím panteonu tak představuje archetyp političky, která nikdy nikoho neurazí, nikdy nic nepřizná a nikdy za nic nemůže. Usměvavá tvář státního dluhu, influencerka rozpočtové nezodpovědnosti a důkaz, že i tabulka v Excelu může mít filtr „Valencia“.

Alena Schillerová není výjimkou, ale produktem doby, kdy se politika změnila v permanentní prezentaci a odpovědnost v nepovinný doplněk. A dokud budou voliči oceňovat spíš fotku než výsledek, bude mít ve veřejném prostoru své pevné místo. Ne jako ministryně financí, ale jako účetní dojmu, která vždy ví, jak čísla vyhladit, než je ukáže světu.

Petr Macinka – motoristé, klima a „zelená krev“

Petr Macinka je dlouholetý spolupracovník Václava Klause, ideový pokračovatel klausovského vesmíru a dnes předseda strany Motoristé sobě. Politického projektu, který vznikl z jednoduché, ale účinné myšlenky: pokud svět směřuje k omezení emisí, udržitelnosti a nějaké formě odpovědnosti, je potřeba proti tomu postavit volant, spalovací motor a pocit ukřivděné svobody. A kdo jiný by měl takovou formaci vést než muž, který v ekologii vidí spiknutí a v cyklostezkách předsíň totality?

Macinka se dlouhodobě profiluje jako hlas „rozumu proti zelenému šílenství“. Klimatickou změnu označuje za naivní či falešnou představu, že by ji bylo možné ovlivnit lidskou činností, a jakmile přijde řeč na ministerstvo životního prostředí, dokáže vyrukovat s obrazy tekoucí zelené krve, ideologického teroru a úředníků, kteří by nejraději zakázali i fotosyntézu. Je to rétorika, která nestojí na datech, ale na emocích, a funguje přesně tak, jak má. Vyděsit, pobouřit a nabídnout jednoduchého nepřítele.

Není tedy překvapením, že si za své výroky vysloužil ocenění Zelená perla za nejvíce antiekologický výrok roku. Cena, kterou by jiní politici přijali s rozpaky, u Macinky funguje jako medaile za statečnost. V jeho světě totiž neexistuje špatná publicita, pouze nedostatečně hlasitý odpor proti „zeleným fanatikům“. Pokud vás kritizují ekologové, děláte to správně. Pokud vás chválí, je třeba přidat.

Motoristé sobě pod jeho vedením představují politiku návratu do světa, který už neexistuje, ale v nostalgii působí uklidňujícím dojmem. Svět bez emisních norem, bez regulací, bez cyklistů a ideálně i bez odborníků. Macinka se stylizuje do role obránce obyčejných řidičů, přestože jeho recepty by ve výsledku uškodily právě jim. Zdražení energií, klimatické dopady a environmentální problémy se totiž neptají na politický program. Jen přijdou. Později. Tvrději.

Jeho politický styl je konfrontační, teatrální a často záměrně přehnaný. Nejde o řešení, ale o boj. Nejde o správu, ale o symboly. Zhasnout semafory, srovnat cyklostezky se zemí a následně vysvětlit, že to celé je ve jménu svobody. Svobody chápané výhradně jako právo dělat cokoli bez ohledu na následky. Pokud se někdo ptá, co přijde potom, odpověď zní: to už nebude náš problém.

Macinka se navíc dokázal zapsat i v oblasti, kde se jeho kritika establishmentu poněkud zadrhla o realitu. V majetkovém přiznání opomněl uvést spoluvlastnictví ukrajinské firmy. Drobný detail, který by u jiných politiků vyvolal morální dilema, ale v jeho ideovém okolí působí spíš jako folklór. Zapomínání je zde vnímáno spíše jako dovednost než vada, zejména pokud se pohybujete v blízkosti politických škol Andreje Babiše, SPD, PRO či Trikolory.

Druhým sólokaprem, kterým se Macinka zapsal, je implicitní představa, že pokud se ekologická opatření zruší, ekologická krize zmizí sama. Je to myšlenkový zkrat hodný dětské logiky: když zavřu oči, monstrum odejde. Jenže realita funguje jinak. Odložené problémy nezmizí, pouze se akumulují. A když se vrátí, bývají nepříjemnější, dražší a bolestivější. Asi jako věci, o kterých se nemluví, dokud nejsou všude.

V makakově panteonu představuje Petr Macinka archetyp ideologa volantu. Muže, který si spletl svobodu s absencí odpovědnosti a politiku s permanentním kulturním bojem. Není to technokrat, není to správce, není to vizionář. Je to hlasitý tlampač odporu proti změně, zabalený do slovníku obyčejného člověka, který by nejraději jel dál rovně, i kdyby silnice už dávno skončila.

Petr Macinka tak není jen předsedou marginální strany, ale symptomem doby, v níž se složité problémy řeší popřením a odborné argumenty nahrazují metafory o krvi a totalitě. Motoristé sobě v něm mají ideálního lídra. A Makak roku kandidáta, který dokazuje, že někdy stačí hodně křičet, hodně brzdit a tvářit se, že couvání je vlastně jízda vpřed.

Markéta Šichtářová – monetární kat, který má vždy graf v rukávu

Markéta Šichtářová je ekonomka, podnikatelka a veřejná komentátorka, která si už léta buduje image neúnavné hlasatelky blížícího se kolapsu. Kolapsu měn, států, trhů, Evropské unie, demokracie i zdravého rozumu. Je zakladatelkou analytické firmy Next Finance, autorkou knih, blogů a sloupků, v nichž se svět nachází permanentně pět minut před krachem. Pokud by existoval ekonomický ekvivalent hlášení o konci světa, Šichtářová by ho měla předplacený v ročním tarifu.

Její odborná identita se opírá o kritiku centrálních bank, zadlužování států, regulací a všeho, co jen vzdáleně připomíná kolektivní rozhodování. Inflace je zločin, sociální stát je podvod a veřejné finance jsou podle ní v zásadě jen sofistikovanější formou loupeže. Ve svém výkladu světa se ráda odvolává na rakouskou ekonomickou školu a teorii veřejné volby, ovšem často způsobem, který připomíná spíš ideologický moodboard než konzistentní analytický rámec.

Charakteristickým rysem jejího veřejného působení je absolutní jistota. Jistota, že systém selže. Jistota, že stát krade. Jistota, že elity lžou. Jistota, že regulace zničí prosperitu. A pokud se realita na chvíli nevyvíjí podle těchto předpovědí, není to důkaz omylu, ale jen odkladu nevyhnutelného. Krize je vždy za rohem. Jen se ten roh občas trochu protahuje.

V posledních letech se Šichtářová rozhodla, že samotné komentování apokalypsy už nestačí, a vstoupila naplno do politiky. Spojila se se Svobodnými a SPD, stala se volební lídryní a nakonec i poslankyní. Přechod od kritiky systému k jeho aktivnímu využívání proběhl překvapivě hladce. Stát, který je podle ní nefunkční, se najednou stal dost dobrým nástrojem k prosazování vlastních idejí. Ideologická čistota ustoupila praktickému poslaneckému mandátu.

Její politické vystupování je kombinací akademického slovníku a lidového rozhořčení. Grafy se mísí s emocemi, pojmy s hesly a odborné termíny s výkřiky o socialismu, který číhá za každým rohem. Evropská unie je experiment, dotace jsou zločin a jakákoli forma solidarity je podezřelá. Svět je rozdělen na ty, kteří „to chápou“, a na zbytek, který je zmanipulovaný, líný nebo obojí.

Zvláštní kouzlo má její schopnost interpretovat téměř jakoukoli situaci jako potvrzení vlastních tezí. Když ekonomika roste, je to falešná bublina. Když stagnuje, je to začátek pádu. Když přijde krize, měla pravdu. Když nepřijde, jen se to ještě neprojevilo. Tento uzavřený myšlenkový kruh zajišťuje, že se nikdy nemýlí. Pouze čeká. A čekání je v jejím pojetí ctnost.

V makakově aréně tak Markéta Šichtářová představuje archetyp „ekonomky, která vždycky předpovídá krizi, a jednou se prostě trefí“. Cassandra české pravice, která mluví o číslech, ale pracuje hlavně s vírou. Vírou, že trh vše vyřeší, pokud ho necháme být. Vírou, že stát je vždy problém a nikdy řešení. A vírou, že složitý svět lze zredukovat na několik jednoduchých pouček, ideálně dostatečně hlasitě opakovaných.

Její příběh není jen o jedné ekonomce, ale o poptávce po jistotě v nejisté době. Šichtářová nabízí jednoduchý rámec, jasné viníky a pocit intelektuální nadřazenosti. A to je kombinace, která funguje spolehlivěji než jakýkoli model. Ne proto, že by byla vždy přesná, ale proto, že je srozumitelná a uklidňující. Svět se sice hroutí, ale my víme proč.

Markéta Šichtářová tak v panteonu Makaka roku nestojí jako klaun ani jako šarlatán v klasickém smyslu. Je spíš ideologickou věštkyní, která proměnila ekonomickou analýzu v permanentní varování a politiku v megafon vlastních přesvědčení. A dokud bude krize slibem, nikoli hrozbou, bude mít své publikum jisté.

A to je naše sestava pro S03E07. Teď je řada na vás: vyberte, kdo z nich si letos nejvíc zaslouží posunout se v makačím žebříčku výš. Všichni pro to udělali maximum – někdo aktivismem, někdo tvrdou prací, někdo diplomy a někdo prostě jen tím, že nikdy nedokáže zavřít pusu. Vybrat můžete jednoho favorita!

• Alena Schillerová - Politik
• Petr Macinka - Politik
• Markéta Šichtařová - Politik