S03E08 - Makak roku 2025 - Egotrip
Do konce třetího kola zbývají přesně tři souboje a to znamená, že jsme si pro vás přichystali skutečné hroty. Dnešní souboj je takový, který se neobejde bez slz a emocí, ale jinak to prostě nejde. I dnes vyberete do semifinále jen jednoho borce!
Tomio Okamura – z tribun až na šéfa Sněmovny
Tomio Okamura je stálice českého populismu, politický perpetuum mobile a muž, který dokázal proměnit permanentní kampaň v životní styl. Podnikatel, showman a politik, jenž se z televizních soutěží, rychlokvašených projektů a motivačních řečí propracoval až do čela hnutí SPD. Nikdy se netajil tím, že politika pro něj není správa věcí veřejných, ale nepřetržitý mediální výkon, v němž je důležitější hlasitost než výsledek.
Jeho recept je dlouhodobě neměnný a přesto překvapivě funkční. Přímá demokracie jako kouzelné zaklínadlo, protiimigrační rétorika bez ohledu na realitu, neustálé hledání vnitřního nepřítele a permanentní pocit ohrožení. Okamura se stylizuje do role hlasu „obyčejných lidí“, přestože jeho politický jazyk obyčejnost připomíná asi jako megafon ticho. Všechno je vyhrocené, zjednodušené a zbavené kontextu, protože nuance se špatně skandují.
V posledních letech se k tomuto mixu stále výrazněji přidává proruský tón. Okamura opakovaně relativizuje ruskou agresi na Ukrajině, útočí na podporu Kyjeva a s oblibou používá argumentační rámce, které se nápadně podobají oficiálním narativům Kremlu. Když se ve Sněmovně objevila ukrajinská vlajka, patřil k těm, kdo nejhlasitěji požadovali její odstranění. Symbolika je v jeho politice klíčová. Ne proto, že by něco řešila, ale proto, že vyvolává emoce. A emoce jsou jeho hlavní měna.
Stejně konzistentní je i jeho vztah k menšinám. Rasistická a xenofobní rétorika není u Okamury exces, ale systémový prvek. SPD se opakovaně dostávala do problémů kvůli kampaním a výrokům namířeným proti Romům, migrantům či muslimům. Soudy řešily plakáty a sdělení, která už nebyla jen politickým názorem, ale otevřenou diskriminací. Okamura na to reaguje tradičně. Ne omluvou, ale tvrzením, že jde o cenzuru, útok na svobodu slova a důkaz, že říká pravdu, kterou se ostatní bojí vyslovit.
Jeho politická taktika stojí na jednoduchém principu: čím větší konflikt, tím lépe. Parlament není místem kompromisu, ale jevištěm. Zákony nejsou cílem, ale kulisou. Každé vystoupení je příležitostí k dalšímu virálnímu klipu, každá kritika důkazem, že systém má strach. Okamura tak léta potvrzuje, že být slyšet je důležitější než něco skutečně prosadit. SPD sice mluví o přímé demokracii, ale její praktický přínos české politice zůstává spíš v rovině hluku.
V makakově aréně představuje Tomio Okamura archetyp politika, který si z parlamentu udělal nekonečný PR pořad. Muže, jenž dokáže hodiny mluvit, aniž by cokoli řekl, a který zaměňuje reprezentaci za performanci. Po letech, kdy jsme tušili, že je schopný žvanil, ale neschopný politik, dostává opakovaně příležitost to znovu potvrdit. Vládnout neumí, blokovat ano. Navrhovat řešení nechce, ale brzdit cokoliv, co zavání odpovědností, zvládá mistrně.
Jeho vztah k pravdě je ryze účelový. Když se hodí, je to fakt. Když se nehodí, je to lež médií, manipulace nebo spiknutí. A až jednou přijde doba, kdy se bude hodnotit jeho role v období ruské agrese a v normalizaci rasistické rétoriky v českém veřejném prostoru, je velmi pravděpodobné, že Tomio Okamura opět prohlásí, že on nic, on jen držel štafle. Vlajku prý sundal někdo jiný.
Tomio Okamura tak není jen jednotlivcem, ale symptomem politiky, která rezignovala na obsah a vsadila na permanentní pobouření. V panteonu Makaka roku stojí jako důkaz, že i bez odpovědnosti, bez výsledků a bez studu lze zůstat relevantní. Stačí mluvit dostatečně nahlas, dostatečně dlouho a nikdy nepřiznat, že jste vlastně nic nevyřešili.
Jaroslav Foldyna – motorkářský proruský romantik, který by nejradši řídil diplomacii z Harley klubu
Jaroslav Foldyna je politický úkaz, který začal v ČSSD jako „levicový rebel“, ale postupně se propracoval do SPD, kde našel prostředí, které lépe ladí s jeho vášní pro motorky, východní romantiku a politiku, jež voní benzínem a nostalgickým vztahem k Rusku.
Foldyna je přesně ten typ politika, který by zahraniční politiku nejradši vedl z motorkářského srazu, zatímco v ruce drží vlaječku a v kapse letenku do Moskvy, kdyby ji zrovna potřebovala vlastenecká věc.
Jarda se zapsal do análů jako jediný bezobratlý živočich, kterého se podařilo zvolit do Poslanecké sněmovny. Aby se neplazil před Tomiem Okamurou, má místo páteře dřevěnou tyč vraženou do rekta, což z nějakého důvodu vedlo k tomu, že mu lidé začali říkat „Koště“. Jarda ve skutečnosti nikdy nepracoval a je neprávem přehlížený jako jeden z nejstarších dinosaurů Poslanecké sněmovny. Už v roce 1987 složil zkoušku kapitána vnitrozemské plavby, protože pilotovat letadlo by ho nikdo nepustil, a zároveň si byl vědom toho, že ho v jeho prospěchářské politické kariéře nikdo se základním pudem sebezáchovy ke kormidlu nepustí.
Po letech nedocenění v ČSSD přeběhl do SPD, čímž se Foldyna paradoxně stal tím jediným skutečným pirátem v Poslanecké sněmovně. V posledních deseti letech se navíc naučil papouškovat, což zejména oceňuje admirál Okamura, neboť Foldyna oproti Roznerovi zvládá žvanit o Rusku a fašistech i bez toho, aby zmiňoval koncentráky.
Foldynu můžete pravidelně vídat počátkem jara, kdy oplakává osiřelý pomník po Koněvovi, případně tohoto naprosto heterosexuálního politika zastihnout na odpočívadlech silnic druhé třídy, kterak se páruje s jinak naprosto heterosexuálními ruskými motorkáři na amerických motorkách, přičemž si navzájem ukazují jazyky a vlky, které jsou pro tento účel dlouhodobě pěstovány v kožených trenýrkách pod koženými kalhotami.
Jedinou výjimkou, kdy se mu toto sčuchnutí s latentními kikimotorkáři nepodařilo, byl pochopitelně rok 2022, kdy byl Nočním vlkům zakázán vstup na území České republiky, což by bylo možné chápat jako vniknutí nepřátelských vojsk na babetách. Jarda to na jaře oplakal. Pak se ale ukázalo, že když nemůže hora k Mohamedovi, může Mohamed k hoře, a tak si načmáral na čelo ikonické Z a nechal se alespoň vyfotit s námořníky nepřátelského státu, protože ti jsou přece na souši bez lodi neškodní.
Filip Turek – motoristický messiah s hlavou hranatější než jeho politický program
Filip Turek je fenomén, který do politiky nevkročil – tam proletěl jako rychlík bez brzdy. Motoristický influencer, jehož hvězda vyletěla rychleji než tachometr jeho oblíbených sporťáků, se stal jedním z nejkontroverznějších poslanců nově zvolené Poslanecké sněmovny. Je čestným prezidentem strany Motoristé sobě, která věří, že stát by šlo řídit lépe – ideálně jako dálnici bez limitů, bez kontrol a bez Bruselu. Ale to už dnes zní skoro jako druhé heslo pro „život bez odpovědnosti“.
Není třeba Filipa dlouze představovat – jeho reputace je pevně spjata s řadou skandálů, které by v době sociálních sítí snadno zaplnily archiv jedné třetiny české politiky. Už během europarlamentních kampaní se objevily staré fotografie, kde pózoval s předměty nebo symboly, které odborníci označili za neonacistické, včetně helmy s odkazem na řeckou extrémní stranu Golden Dawn nebo fotografií s předměty spojenými se symbolikou SS. Ačkoliv Turek tvrdil, že je sběratelem a nikoli sympatizantem, kauza jeho nominaci do funkce komplikovala už tehdy.
Po volbách ale kontroverze nezmizely. V říjnu 2025 Deník N zveřejnil archiv jeho starších příspěvků na sociálních sítích, kde měl publikovat rasistické, sexistické či homofobní výroky, což vedlo k ostré kritice veřejnosti a občanských osobností, včetně podepsaného prohlášení Chartistů a dalších signatářů Charty 77. Policie se kvůli těmto příspěvkům začala zabývat jeho případy jako možnými trestnými činy v oblasti podněcování nenávisti či hanobení skupiny obyvatel, což je situace, s níž se česká veřejnost a instituce setkaly jen zřídka.
Kauza tak silně ovlivnila povolební vyjednávání, že prezident republiky Petr Pavel opakovaně naznačil, že by Turek nebyl vhodným kandidátem na ministerský post. Jeho nominace na post ministra životního prostředí byla deklarována, ale Hrad dal jasně najevo skepsi ohledně jeho způsobilosti a chování jako veřejného činitele.
Navrch tomu všemu se Turek ocitl i ve vleku dalších obvinění a afér. Ve veřejně dostupných zprávách se objevilo i trestní oznámení jeho bývalé přítelkyně z června 2025, v němž ho obvinila z násilí a znásilnění; Turek tato obvinění odmítl. Ještě dříve se jeho minulost objevovala ve spojitosti s incidentem z roku 2017, kdy u svého vozu zanechal kresbu šibenice a loveckou nábojnici – incident, který nakonec policejně vyřešen jako přestupek
Filipova politická role je dnes více než kdy jindy spjata s konfliktem mezi obrazem a realitou. Zatímco on sám a jeho příznivci mluví o tom, že jsou jazýčkem na vahách a „řídí“ budoucnost české vlády, jeho kritici vidí spíš politickou zátěž, která vrhá stín na celou koalici a ztěžuje legitimitu jejího vzniku.
V makakově panteonu tak Filip Turek představuje archetyp politika, který přijel do politiky přes kopec, pod plynem a s kamerou na helmě – a zůstává tam spíš jako varovný příklad než jako konstruktivní aktér. Muž, jehož minulost je plná skandálů, který se tváří jako „obyčejný člověk“, ale jehož výroky, gesta a chování otřásly veřejnou debatou a vyvolaly odpor jak občanské společnosti, tak i hlavy státu. A zatímco on sám pokračuje v odmítání obvinění a popírá nevhodnost svých výroků, zůstává skutečnost, že jeho politická kariéra je pevně spjata s konflikty, které sotva bude schopen zcela vysvětlit nebo odčinit.
A to je naše sestava pro S03E08. Teď je řada na vás: vyberte, kdo z nich si letos nejvíc zaslouží posunout se v makačím žebříčku výš. Všichni pro to udělali maximum – někdo aktivismem, někdo tvrdou prací, někdo diplomy a někdo prostě jen tím, že nikdy nedokáže zavřít pusu. Vybrat můžete jednoho favorita!
Koho pošlete do semifinále?
Hlasování v této anketě skončilo. Níže vidíš výsledky.