web statisticsvisitor activity tracker
Svoboda slova není beztrestnost. Kde končí názor a začíná čin?

Svoboda slova není beztrestnost. Kde končí názor a začíná čin?

18.08.2026
Články

„Premiér je neschopný.“ „Premiér ukradl milion.“ „Zabiju tě.“ „Zabijte ho.“ Všechny čtyři věty jsou projevem člověka. Právně ale mohou znamenat čtyři úplně jiné věci. Právě v tom se ztrácí velká část dnešní debaty o svobodě slova. Na první pohled je to jednoduché. Člověk něco řekl. Napsal příspěvek na Facebook, vykřikl větu na demonstraci, zveřejnil video nebo někoho označil za zloděje. Když přijde kritika, smazání příspěvku nebo dokonce policie, objeví se často stejná obrana: „Mám přece svobodu slova.“ Jenže svoboda projevu není kouzelné zaklínadlo, po jehož vyslovení přestávají platit ostatní zákony. Stejně tak ale neplatí ani opačná zkratka: „Je to zakázané zákonem, takže se svobodou projevu už nemá smysl zabývat.“ Obě představy jsou chybné. Český právní řád chrání člověka i tehdy, když říká věci nepříjemné, pobuřující, přehnané, hloupé, kontroverzní a někdy i fakticky pochybné. Zároveň připouští, že slova mohou být prostředkem, kterým někdo vyhrožuje, podvádí, pomlouvá, vyvolává paniku nebo nabádá ostatní k násilí. Rozdíl mezi těmito situacemi přitom neleží v jediném zakázaném slově. Rozhoduje význam, úmysl, okolnosti, publikum, možné následky a v neposlední řadě i to, zda je zásah státu skutečně nezbytný a přiměřený. A právě tady začíná skutečná debata o svobodě projevu.

Svoboda „slova“ je ve skutečnosti svoboda projevu

Česká Listina základních práv a svobod pojem „svoboda slova“ nepoužívá. Mluví o svobodě projevu a právu na informace.

Je to širší pojem.

Člověk má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem. Má také právo informace a myšlenky přijímat a šířit. Listina současně říká, že cenzura je nepřípustná.

Hned následující odstavec ovšem dodává něco, co se v internetových debatách často ztrácí: svobodu projevu lze za určitých podmínek omezit zákonem.

Takové omezení musí být v demokratické společnosti nezbytné například kvůli ochraně práv a svobod druhých, veřejné bezpečnosti, bezpečnosti státu, veřejného zdraví nebo mravnosti.

Podobně je svoboda projevu postavena v článku 10 Evropské úmluvy o lidských právech. Evropský soud pro lidská práva z ní dlouhodobě vychází jako z jednoho ze základů demokratické společnosti.

Jinými slovy: svoboda projevu je základní právo. Není to ale právo absolutní.

To je první důležitá hranice.

Druhá je možná ještě důležitější.

Demokracie musí snést i hnusné názory

Představme si člověka, který na sociální síti napíše:

„Tahle vláda je banda naprostých idiotů.“

Výrok je hrubý. Může být nespravedlivý. Politikům se pravděpodobně nebude líbit.

To ale samo o sobě není důvod, proč by měl stát autora trestat.

Evropský soud pro lidská práva už v případu Handyside proti Spojenému království formuloval princip, který se stal jedním ze základů evropského pojetí svobody projevu. Ochranu nepotřebují jen informace a názory přijímané příznivě. Týká se i těch, které urážejí, šokují nebo znepokojují.

Český Ústavní soud tento princip opakovaně přebírá.

V nálezu z března 2025 připomněl, že právě nepříjemné projevy ochranu často potřebují nejvíc, protože právě ony mohou v lidech nebo veřejné moci vyvolávat snahu je umlčet. Zvlášť silnou ochranu pak požívají projevy politické a projevy týkající se věcí veřejných.

To dává smysl.

Ústavní ochranu téměř nepotřebujeme na větu:

„Dnes svítí slunce.“

Potřebujeme ji pro možnost říct:

„Vláda podle mě lže.“

„Prezident svoji funkci nezvládá.“

„Tento zákon je nebezpečný.“

„Policie podle mě postupovala špatně.“

„Nesouhlasím s politikou Evropské unie.“

„Myslím si, že vláda selhala.“

Demokracie, v níž se smí říkat pouze věci, které nikoho neurazí a které stát považuje za správné, by žádnou skutečnou svobodu projevu nepotřebovala.

Jenže slova nejsou vždy pouze názorem

Problém nastává ve chvíli, kdy začneme všechny věty házet do jednoho pytle.

„Premiér je idiot.“

„Premiér ukradl milion korun.“

„Jestli mi nedáš peníze, zabiju tě.“

„V obchodním centru je bomba.“

„Najděte toho člověka a zmlaťte ho.“

Všechny tyto věty byly vysloveny nebo napsány.

To z nich ale ještě nedělá stejný druh jednání.

Slovo totiž může být nejen nositelem názoru, ale také nástrojem činu.

Podvodník nemusí nikomu fyzicky ublížit. Stačí, když přesvědčí oběť: „Volám z banky. Vaše peníze jsou ohrožené, pošlete je na tento bezpečný účet.“

Vyděrač může svůj čin uskutečnit jedinou zprávou.

Člověk, který druhému vážně vyhrožuje zabitím, může svůj útok uskutečňovat právě prostřednictvím slov.

A organizátor násilí nemusí nikoho osobně udeřit. Může se pokusit přimět ostatní, aby to udělali za něj.

V takových případech se stát nemusí snažit zakázat něčí „názor“. Posuzuje jednání, jehož prostředkem byla komunikace.

To je rozdíl, který se v debatách o svobodě slova často ztrácí.

„Zabiju tě“ nemusí být názor

Český trestní zákoník zná trestný čin nebezpečného vyhrožování.

Není přitom pravda, že každé pronesení slov „zabiju tě“ automaticky znamená trestný čin. Zákon vyžaduje, aby šlo o vyhrožování usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou způsobem, který může vzbudit důvodnou obavu.

Kontext proto rozhoduje.

Kamarád při fotbale zakřičí na spoluhráče:

„Já tě zabiju, jak jsi tohle mohl netrefit!“

Bývalý partner čeká v noci před domem ženy, které předtím několik týdnů posílal výhrůžky, a napíše jí:

„Teď jsem před domem. Dnes tě zabiju.“

Slova mohou být podobná.

Situace není.

A právě proto právo nemůže fungovat jako seznam vět, po jejichž napsání se automaticky rozsvítí červená kontrolka.

„Zabiju tě“ je také něco jiného než „zabijte ho“

Ještě jiná situace nastane, když člověk nehrozí oběti, ale snaží se přesvědčit jiné lidi, aby násilí spáchali.

Český Nejvyšší soud v roce 2022 řešil případ muže, který při veřejném shromáždění burcoval účastníky proti politikům a úředníkům a vybízel je k fyzickým útokům.

Soud potvrdil, že podobný projev může naplnit trestný čin podněcování k trestnému činu podle § 364 trestního zákoníku. Výslovně přitom řešil i argument svobodou projevu.

Politický charakter demonstrace podle soudu automatickou imunitu nevytváří.

To je důležité.

Člověk může říkat:

„Tohoto ministra musíme porazit ve volbách.“

Může říkat:

„Vyžeňme tuto vládu demokratickými prostředky.“

Může vyzývat k demonstracím, peticím, stávkám nebo občanskému tlaku v mezích zákona.

Něco jiného ale znamená výzva:

„Najděte toho politika a fyzicky ho napadněte.“

Nejvyšší soud právě v podobném případě uzavřel, že svobodu projevu nelze používat jako prostředek k tomu, aby byli jiní burcováni k trestné činnosti.

Není to zákaz politického názoru.

Je to právní hodnocení výzvy k jednání.

Ještě dál je konkrétní návod

Představme si další situaci.

Člověk řekne známému:

„Zabij Nováka. Tady máš jeho adresu, tady jeho fotografii a tady zbraň.“

Obhajoba „já jsem nikoho nezabil, pouze jsem mluvil“ nemusí mnoho znamenat.

Trestní právo zná účastenství na trestném činu, včetně návodu – tedy úmyslného vzbuzení rozhodnutí v jiném člověku trestný čin spáchat. Současný trestní zákoník jej upravuje v § 24.

Znovu jsme tedy u stejné myšlenky:

Není rozhodující, zda člověk použil ruce, zbraň, klávesnici nebo vlastní hlas. Důležité je, co prostřednictvím nich skutečně dělal.

„Je to zloděj“ může znamenat něco jiného než „je to idiot“

Dalším častým zdrojem zmatku je pomluva.

V běžné řeči se pomluvou označuje skoro všechno nepěkné, co někdo o jiném člověku řekne.

Právo je přesnější.

Současný § 184 trestního zákoníku se týká člověka, který o jiném sdělí nepravdivý údaj, jenž je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u ostatních lidí – například jej poškodit v zaměstnání nebo jinak vážně poškodit.

Rozdíl lze ukázat dvěma větami.

„Starosta je podle mě naprosto neschopný.“

A:

„Starosta ukradl z obecního účtu dva miliony korun.“

První výrok je především hodnotící soud.

Druhý popisuje údajnou konkrétní skutečnost, kterou lze ověřovat.

Nejvyšší soud právě tento rozdíl zdůraznil: pravdivost hodnotícího úsudku není možné dokazovat stejným způsobem jako fakt. Aby mohl být údaj nepravdivý ve smyslu trestného činu pomluvy, musí jít o tvrzení, jehož pravdivost je vůbec možné ověřovat.

To ovšem neznamená, že stačí před libovolné obvinění připsat „podle mě“.

„Podle mě soused znásilňuje děti“ obsahově neztrácí charakter konkrétního obvinění jen proto, že autor přidal dvě ochranná slova.

Soud nezkoumá pouze gramatiku. Zkoumá, co člověk ve skutečnosti sděloval.

Ani hrubá urážka není automaticky pomluva

Člověk může být vulgární, odporný nebo nesnesitelný, aniž by tím automaticky naplnil trestný čin pomluvy.

Nejvyšší soud například uvedl, že hrubé slovní urážky samy o sobě nejsou totéž jako nepravdivý skutkový údaj požadovaný § 184.

To ale neznamená, že každá urážka musí být právně bezvýznamná.

Občanský zákoník chrání důstojnost člověka, jeho vážnost, čest a soukromí a umožňuje domáhat se ochrany proti neoprávněným zásahům do osobnosti.

Zákon o některých přestupcích současně zná i přestupek proti občanskému soužití spočívající za stanovených podmínek v hrubé urážce jiného člověka.

Právní svět tedy není rozdělen pouze na dvě kolonky „naprosto dovolené“ a „trestný čin“.

Mezi nimi leží občanskoprávní odpovědnost, přestupkové právo a další prostředky ochrany.

A trestní právo má být až nejzazším nástrojem.

Lež sama o sobě ještě není trestný čin

Právě zde se dostáváme k tématu dezinformací.

Na internetu je běžné slyšet dvě protichůdné věty.

První:

„Dezinformace jsou nelegální.“

Druhá:

„Můžu šířit jakoukoli lež, protože mám svobodu slova.“

Ani jedna není správná.

Ústavní soud se touto otázkou velmi podrobně zabýval v březnu 2025. Případ se týkal člověka, který na sociálních sítích šířil tvrzení související s nákupem letounů F-35 a tvrdil, že česká vláda chce útočit jadernými zbraněmi na Rusko, což má vést k jaderné odvetě. Obecné soudy ho odsoudily za šíření poplašné zprávy. Ústavní soud jejich rozhodnutí zrušil, protože porušila jeho svobodu projevu.

To rozhodnutí je pro dnešní diskusi mimořádně důležité.

Ústavní soud výslovně řekl, že ani projevy označené za dezinformace nevypadávají automaticky z ochrany článku 17 Listiny. Stát nemůže nejprve nějaké tvrzení označit za dezinformaci a potom z této nálepky automaticky dovodit právo je trestat.

V konkrétním případě soud dospěl k závěru, že výrok měl navzdory zavádějícím prvkům blíže k politickému hodnotícímu soudu a interpretaci vládních kroků než k jednoznačnému faktickému oznámení mimořádné události.

To samozřejmě neznamená, že šíření poplašné zprávy není trestné.

Právě naopak.

„Je tam bomba“ může být trestným činem

§ 357 trestního zákoníku postihuje úmyslné rozšiřování nepravdivé poplašné zprávy, která způsobuje nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva určitého místa. Zákon obsahuje i další varianty tohoto trestného činu.

Ústavní soud v uvedeném nálezu přímo pracuje s klasickými příklady: lživé nahlášení bomby ve škole nebo nemocnici či falešné volání „hoří“ v prostoru, kde může vzniknout panika.

Rozdíl proti běžné nepravdě je zřejmý.

Když někdo napíše:

„Podle mě je Země placatá,“

může šířit nesmysl.

Když vědomě zavolá policii:

„Na hlavním nádraží je bomba a za deset minut vybuchne,“

a žádná bomba neexistuje, používá nepravdivou informaci způsobem způsobilým vyvolat zásah bezpečnostních složek, evakuaci, paniku a další velmi konkrétní následky.

Problémem proto není existence jakési státní licence na pravdu.

Problémem je konkrétní škodlivé jednání.

Právě to je rozdíl, který by měla debata o „dezinformacích“ respektovat.

Stát nesmí být ministerstvem pravdy

Nález z roku 2025 obsahuje ještě jeden mimořádně důležitý princip.

Ústavní soud varoval před představou, že by veřejná moc měla být obecným arbitrem pravdy ve veřejné diskusi. U politických projevů je podle něj potřeba zvláštní opatrnost, protože potlačování i absurdního nebo zavádějícího názoru může vést k erozi hodnot, které měl stát původně chránit.

Jde o zásadní pojistku.

Představme si zákon:

„Kdo zveřejní nepravdivou kritiku vlády, bude potrestán.“

A potom argument:

„Svoboda projevu přece stále existuje. Můžete říkat cokoli, co není protizákonné.“

Takové uvažování je kruhové.

Kdyby zákonodárce mohl jakýkoli nepohodlný názor jednoduše prohlásit za trestný a tím otázku základních práv uzavřít, ústavní ochrana svobody projevu by byla téměř bezvýznamná.

Proto nestačí otázka:

Je to zakázané obyčejným zákonem?

Musí následovat další:

Je takové omezení vůbec v souladu s ústavním pořádkem?

Případ Legalizace ukázal opačný extrém

Velmi dobrým českým příkladem je případ magazínu zaměřeného na konopí.

Jeho šéfredaktor byl odsouzen za šíření toxikomanie mimo jiné kvůli publikovaným článkům, návodům a dalšímu obsahu.

Ústavní soud v listopadu 2024 nezrušil samotný trestný čin šíření toxikomanie. Připustil také, že některé formy podněcování ke zneužívání návykových látek mohou být legitimně trestány.

Současně ale konstatoval, že obecné soudy zahrnuly do odsouzení i část obsahu, která představovala ústavně chráněný výkon svobody projevu a účast na veřejné diskusi o konopí, jeho účincích a právní regulaci. Rozhodnutí Nejvyššího a krajského soudu proto v příslušné části zrušil.

Je to důležitý případ právě proto, že ukazuje obě strany problému najednou.

Není pravda:

„Je to projev, proto to nelze trestat.“

Ale není pravda ani:

„Existuje paragraf, proto už svoboda projevu nehraje roli.“

Ústavní soud zdůraznil, že právní normy omezující svobodu projevu – včetně trestních – musí soudy vykládat způsobem respektujícím základní právo. V hraničních případech může být pro demokratický stát menším rizikem ponechat některý potenciálně škodlivý projev bez trestního postihu než vytvořit prostředí, v němž se lidé začnou bát legitimně diskutovat.

Tomuto efektu se říká chilling effect, tedy odrazující či zmrazující účinek.

Nejde jen o člověka, který byl odsouzen.

Jde o všechny ostatní, kteří jeho případ sledují a příště si řeknou:

„Raději nic nenapíšu.“

Svoboda projevu chrání i člověka, který se mýlí

Tohle je možná nejtěžší část celé debaty.

Demokratická společnost nemůže chránit pouze pravdivé věty.

Kdyby právo na veřejné vyjádření záviselo na tom, že člověk předem dokáže absolutní pravdivost všeho, co říká, mnoho legitimních debat by vůbec nemohlo probíhat.

Lidé pracují s neúplnými informacemi.

Dělají chyby.

Vyslovují hypotézy.

Přehánějí.

Interpretují stejná data rozdílně.

Dělají politické prognózy, které se nepotvrdí.

Mají odborné názory, které jsou později překonány.

Ústavní soud proto v roce 2025 zdůraznil rozdíl mezi skutkovým tvrzením a hodnotícím soudem. Fakt lze v principu dokazovat. Pravdivost názoru v témže smyslu dokazovat nelze.

To neznamená právo úmyslně a bez následků ničit druhým lidem život lživým obviněním.

Znamená to, že nepravdivost sama není univerzální trestný čin.

Musíme se vždy ptát: jaký konkrétní právně chráněný zájem byl zasažen a jaký zákon se na jednání skutečně vztahuje?

Nenávistný projev není jednoduše „názor, který nenávidím“

Podobně opatrně je potřeba zacházet s pojmem nenávistný projev.

Trestní zákoník obsahuje konkrétní ustanovení postihující některé formy hanobení skupin osob a veřejného podněcování k nenávisti, násilí nebo omezování práv a svobod. Současné znění § 356 bylo od roku 2026 upraveno a pracuje s konkrétními chráněnými charakteristikami.

Ani zde ale neplatí:

„Někdo řekl něco odporného = automaticky trestný čin.“

Evropský soud pro lidská práva při posuzování nenávistných projevů pracuje s jejich obsahem, kontextem, cílem, publikem, potenciálem způsobit škodu a případnou vazbou na podněcování k nenávisti či násilí.

Dobrým příkladem je rozdíl mezi člověkem, který rasistické výroky pronáší jako vlastní propagandu, a novinářem, který tytéž výroky ukazuje veřejnosti v dokumentu o extremismu.

Evropský soud právě tento rozdíl v případu Jersild proti Dánsku považoval za zásadní. Novinář podle soudu rasistické postoje nepropagoval, ale informoval veřejnost o společenském problému.

Opět rozhoduje kontext.

Citovat odpornou větu není totéž jako ji schvalovat.

Analyzovat extremismus není totéž jako ho propagovat.

Popsat návod obsažený v trestním spisu není totéž jako někoho nabádat, aby se podle něj řídil.

Kontext je možná nejdůležitější slovo celého článku

Věta:

„Zabijte krále!“

může být replikou divadelního herce.

Citátem z historické knihy.

Větou v článku o atentátu.

Černým humorem.

Metaforou.

Nebo skutečnou výzvou rozvášněnému davu, aby šel konkrétní osobu zabít.

Je absurdní předstírat, že všech šest situací je právně totožných jen proto, že obsahují stejná slova.

České nejvyšší soudní instance proto opakovaně zdůrazňují význam kontextu. Nejvyšší soud jej řešil například u podněcování k násilí a Ústavní soud u politických, extremistických i jinak kontroverzních projevů.

Při právním hodnocení proto může být důležité, kdo mluví, ke komu, kde, za jakých okolností, s jakým záměrem, jaké publikum jej poslouchá a jak pravděpodobné jsou konkrétní následky.

Právo není automatická moderace sociální sítě, která vyhledá zakázané slovo.

Alespoň by jí být nemělo.

„Svoboda projevu neznamená svobodu od následků“ je jen půlka pravdy

Populární internetová poučka říká:

„Svoboda slova neznamená svobodu od následků.“

Částečně je správná.

Svoboda projevu nezaručuje, že s vámi ostatní budou souhlasit.

Nezaručuje, že vás nebudou kritizovat.

Nezaručuje, že vám zaměstnavatel za všech okolností musí tleskat.

Nezaručuje, že redakce musí zveřejnit váš komentář.

Nezaručuje, že nikdo nebude vaše tvrzení veřejně rozebírat a dokazovat, že je nesmyslné.

A už vůbec neznamená imunitu před zákonnou odpovědností za vyhrožování, podvod nebo jinou trestnou činnost.

Jenže heslo má nebezpečnou druhou interpretaci:

„Stát vás může za projev potrestat jakkoli. To jsou prostě následky.“

Právě to svoboda projevu neumožňuje.

Trest, pokuta nebo jiné opatření veřejné moci jsou samy zásahy do svobody projevu. Stát proto musí být schopen takový zásah ústavně obhájit.

Případy Legalizace i rozsudek o údajném jaderném útoku české vlády ukazují, že české soudy mohou trestní postih projevu vyhodnotit jako protiústavní.

Přesnější věta tedy zní:

Svoboda projevu není svobodou od všech následků. Je ale ochranou před nepřípustnými následky, které by za projev ukládala veřejná moc.

A Facebook není stát

Další zmatek vzniká kolem sociálních sítí.

„Facebook mi smazal příspěvek. To je cenzura.“

V běžné řeči lze slovo cenzura používat široce. Z právního hlediska ale není zásah soukromé platformy automaticky totožný se státní cenzurou zakázanou Listinou.

Sociální síť může mít vlastní smluvní podmínky a pravidla moderace, která mohou být přísnější než trestní zákon.

To ovšem neznamená, že platformy mají v Evropské unii absolutně volnou ruku.

Digital Services Act jim ukládá mimo jiné povinnosti týkající se transparentnosti moderace. Uživatel má dostat vysvětlení některých omezení svého obsahu a evropský rámec poskytuje také mechanismy pro napadení moderátorských rozhodnutí, včetně interních stížností a za určitých podmínek mimosoudního řešení sporů.

Je proto dobré oddělovat tři různé otázky.

Co smí zakázat stát.

Co může podle svých pravidel odstranit soukromá platforma.

A zda platforma při svém rozhodování dodržela pravidla, která jí ukládá evropské právo.

Smíchat je do jednoho slova „cenzura“ většinou diskusi spíš zatemní.

Skutečná svoboda projevu má dvě pojistky

Na jedné straně musí stát chránit prostor, v němž je možné otevřeně kritizovat vládu, politiky, policii, soudy, zákony, většinové názory i samotný stát.

V takovém prostoru musí mít místo také nadsázka, satira, omyl, ostrá kritika a názory, které většinu společnosti rozčilují.

Na druhé straně demokratický stát nemusí nečinně sledovat člověka, který druhému vyhrožuje vraždou, vědomě vyvolává falešnou bombovou hrozbu nebo před davem vyzývá k fyzickému útoku.

Obě pravidla se navzájem nevylučují.

Naopak.

Teprve společně vytvářejí systém, který se snaží chránit svobodu člověka mluvit a současně svobodu ostatních lidí nebýt terčem skutečného násilí, hrozeb nebo jiných závažných útoků.

Neexistuje jednoduchá věta, kde svoboda projevu končí

Často se říká:

„Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého.“

Je to hezká věta, ale právo je komplikovanější.

Práva se totiž nepohybují po silnici za sebou tak, aby přesně v jednom bodě skončilo jedno a začalo druhé.

Často se překrývají.

Novinář má právo informovat.

Člověk má právo na dobrou pověst.

Politik musí snést mimořádně intenzivní kritiku.

Ani politik ale nemusí automaticky snášet vědomě vymyšlené obvinění z trestného činu.

Společnost má zájem na veřejné bezpečnosti.

Stát ale nemůže pod záminkou bezpečnosti kriminalizovat každou absurdní politickou předpověď.

Demokracie se musí bránit výzvám k násilí.

Neměla by však zaměňovat radikální politickou kritiku za násilí jen proto, že je nepříjemná.

Proto nejsou nejdůležitější otázky:

„Je to urážlivé?“

„Je to lež?“

„Je to můj názor?“

Ani:

„Je na to nějaký paragraf?“

Mnohem důležitější je ptát se:

Co člověk skutečně udělal?

Vyjádřil názor?

Tvrdil konkrétní skutečnost?

Vyhrožoval?

Klamal?

Vyzýval k násilí?

Snažil se někoho přimět ke spáchání trestného činu?

Vyvolal nebezpečí paniky?

Nebo pouze velmi ostře, možná hloupě a možná mylně komentoval věc veřejného zájmu?

A pokud má stát zasáhnout, přichází druhá sada otázek:

Má pro zásah zákonný důvod?

Chrání legitimní zájem?

Je zásah skutečně nutný?

Neexistuje mírnější prostředek?

A je trest přiměřený tomu, co se stalo?

Právě v těchto otázkách leží hranice demokratické svobody projevu.

Právo říct něco hloupého je stále právo

Svoboda projevu není ocenění za slušnost.

Není to medaile, kterou stát udělí člověku, jehož názory považuje za chytré.

Nezaručuje pravdivost.

Nezaručuje morální kvalitu.

A nezaručuje ani to, že člověk nebude terčem ostré kritiky ostatních.

Chrání ale prostor, ve kterém smíme hledat pravdu, hádat se o ní a někdy se při tom také mýlit.

Proto musí být hranice nastavená opatrně.

Když je příliš volná, mohou se slova stát velmi účinným prostředkem útoku na jiné lidi.

Když je příliš úzká, může stát pod záminkou ochrany společnosti začít trestat nepohodlné názory.

Demokratický právní stát musí zvládnout obojí.

Potrestat skutečnou výhrůžku, aniž by kriminalizoval nadávku.

Postihnout falešnou bombovou hrozbu, aniž by vytvořil obecný trestný čin „říkání nepravdy“.

Chránit člověka před závažnou pomluvou, aniž by politikům poskytl právo na život bez kritiky.

Zastavit výzvu k násilí, aniž by zakázal radikální politické názory.

A především připustit, že člověk, kterého chceme umlčet, může být právě tím, na kom se ukáže, zda svobodu projevu myslíme vážně.

Protože svoboda projevu se nepozná podle toho, co dovolíme říkat lidem, se kterými souhlasíme.

Pozná se podle toho, jak zacházíme s projevem, který bychom nejraději neslyšeli – a zda dokážeme rozlišit mezi odporným názorem a skutečným protiprávním činem.

Zdroje a další čtení

Níže jsou zdroje použité při přípravě článku. Právní stav a dostupné znění zdrojů ze Srpna 2026.

Texty použité pouze jako reference pro obecnou novinářskou stavbu a způsob práce s informacemi, nikoli jako zdroj právních závěrů:

Poznámka: Článek je populárně-naučným vysvětlením právních principů, nikoli právním stanoviskem ke konkrétnímu případu. U trestní odpovědnosti vždy rozhodují konkrétní skutkové okolnosti, zavinění a naplnění všech znaků příslušné skutkové podstaty.